15. kapitola SM - 0%

14. Kapitola - Bílá, modrá, červená

27. února 2014 v 20:04 | Charbon |  Srdce modrokrevných
Konečně jsem ji dopsala. Musím se pochválit za to, že jsem toho dnes napsala hodně. Ve wordu má kapitola téměř tři celé strany, což si myslím, že je fajn. Snad se vám bude kapitola líbit :). Přeji příjemné čtení :).


14. Kapitola - Bílá, modrá, červená

Pobyt v nemocnici trval zhruba týden a vůbec jsem se nenudila. Přestože je Sophie pěkný morous, dokáže mě rozveselit. Kromě Sophie mě chodil navštěvovat i Ethan a Oliver. Povídali jsme si a povídali. Mám pocit, že je znám celý život. Nejdéle u mě však strávila Cira. Dělala mi příjemnou společnost a hodně jsme se spolu nasmály. Velkou radost mi udělal dárek od ní. Darovala mi malé hravé štěně, které bylo, stejně jako vše v této jeskyni, jiné. Srst má sněhově bílou, na konci ocásku se táhnou dva tyrkysové proužky, oči jsou černé jako noc. Doslova. Dokonce se mi zdá, jako bych v těch zvířecích očích viděla zářící hvězdy. Toto kouzelné stvoření s malými chlupatými packami jsem pojmenovala Sparklet neboli Jiskřička. Když jsem byla sama, četla jsem si, přemýšlela, hrála si se Sparklet a našla svůj astroláb. Vlastně nevím, jak se ke mně do pokoje dostal. Jen tak ležel na stolku, kde jsem jedla a klidně si pulzoval. Neměla jsem náladu řešit, kde se tam objevil. Aspoň, že jej mám zpátky.
Dnes mi přidělují pokoj. Žádala jsem o samostatný a taky mi vyhověli. Sparklet vedle mě skáče nedočkavostí. Když pokoj otevřu, vběhne do něj a začne poskakovat po matraci. Pokoj je malý, to mi však nevadí. Nábytek je vyroben z mahagonu. Zvláštní, že je skoro vše z jednoho druhu dřeva a pochybuju, že je to kvůli tomu, aby byl interiér sladěný. Vypadá to tady prázdně. Nemám žádné věci, jen to co mám na sobě. Naštěstí mi to v nemocnici vyprali. Doufám, že až navštívím své rodiče, tak nebudou vystrašení a nějaké oblečení mi dají. Tím myslím… Doufám, že mě nevyženou ode dveří.

Sparklet pořád skáče a štěká svým pisklavým tónem. Do pokoje hned nevlétnu, protože mě rána po bodnutí stále bolí. Stehy jsou stále na svém místě. Radši jsem ani nechtěla vědět, kolik jich je. Asi vypadám spíš zdrchaně než šťastně, ale v mysli skáču a pískám se Sparklet. Přijdu si prázdná a otupělá. V ruce držíc jen tašku s pár knihami a jídlem pro Sparklet. Pulzující srdce mi pohupuje na krku. Sparklet je k neudržení. Jako by mě volala, ať už konečně vstoupím.

Knihy z tašky poskládám do polic a menší pytel granulí dám pod postel. Chvíli jen tak sedím v jediném křesle v místnosti, které má barvu khaki a popravdě se mi moc nelíbí, dívám se na dveře a přemýšlím. Číslo pokoje 77., mahagonové dveře, stříbrná klika, třetí tunel zleva chodba C. Snažím se zapamatovat si, kde přesně můj pokoj leží. Není to tak těžké, ale nenapadá mě, co v tuto chvíli dělat. Navíc sedmička je mé šťastné číslo.

"Sparklet! Pojď, jdeme tě umýt." Zavolám na ni. Na jméno si zvykla poměrně rychle. Rozběhne se za mou postavou mířící do koupelny. Součástí této místnosti je vana a sprchový kout v jednom, záchod a umyvadlo. Vše v bílém a světle šedém. Voní to tady čistotou, jakousi směsicí jablek a moře.

Zvednu své zázračné štěně a podrbu ho na břiše. Sparklet mi olízne dlaň, šibalsky na mně vyplázne jazyk a tváří se, jako by mě chtěla s radostí rozžvýkat. Položím ji do vany a omyji vlažnou vodou. Jelikož mezi vybavení koupelny nepatří šampon pro psy, tak jí voda bude muset stačit. Při umývání si představuji, jak se kapky vody pohybují v rytmu, který určuji. Snažím se nějak využít svou "moc", ale dojde mi, že nebudu kamarádka s vodními živly. Chtěla bych to už vědět. Nemůžu to zjistit až v nevhodné chvíli. Někomu bych mohla ublížit…

Když je Sparklet osušená, unaveně si lehne na koberec a ihned usne. Položím ji však do křesla, aby se cítila pohodlně. Jsem od ní celá mokrá, protože se na konci hygieny roztřásla tak, jak to zkrátka psi dělají, a pocákala mě. Svléknu se a napustím si horkou vanu. Chvíli jen tak ležím a užívám si pocitu uvolnění. Je toho na mě příliš, ale snad se všechno zpraví. Moc tomu nevěřím, naděje je však důležitá.

Postel je měkká a příjemná. Hodiny na protější zdi ukazují osm hodin. Neví, proč mě z nemocnice pustili takhle brzo ráno. Musela jsem vstávat o půl sedmé a oči jsem měla zalepené ještě o půl hodiny později.

Převalím se na druhý bok a zahrabu se v nadýchané peřině. Netrvá to dlouho a začnou se mi klížit oči. Zdá se mi Oliverovi. Tentokrát jsme někdy na zelené louce poseté květinami, která je zahalená slunečním svitem. Stojíme naproti sobě a díváme se jeden druhému do očí. Oliver má ve tváři ztrápený výraz. Jako by něco tížilo jeho mysl. Na nebi se objeví první mraky a kolem hlav nám sviští ptáci, kteří se snaží dostat do korun vrb, které rostou u jezera. I když jsou oblaka čím dál tmavší, nebojím se. S elfem vzrůstu tak 183 cm jsem v bezpečí. Dokonce tomu i věřím. V momentě, kdy se z nebe spustí první kapka a chystá se dopadnout na Oliverovo rameno, se elf rozplyne v páru a stoupá. Nemůžu se hnout, jen stojím na místě a pozoruji válčící nebe, které sem tam hodí i blesk a chvilkami hřmí. Po chvilce se rozeběhnu z kopce dolů k jezeru, kde se pod vrbami schovávají zvířata. Choulí se u sebe i medvědice s laní. Běžím čím dál rychleji a na poslední vteřinu uvidím hladinu, která se řítí na můj obličej.

Vzbudí mě několikáté zaklepání na dveře. Ručičky hodin se pohnuly jen o hodinu. Zvednu se a trochu se mi zatočí hlava. Bodne mě v ráně, ale nevnímám to. Když otevřu dveře, stojí v nich Oliver.

"Jdeme? Ethan na nás už čeká." Bez odpovědi si natáhnu kalhoty, které jsem si před zdřímnutím sundala a vyjdu z pokoje. Sparklet pořád ještě chrní, tak ji nechám být. Je to rasa, která se dokáže teleportovat, takže když bude něco potřebovat, prostě se vypaří.

Zamknu za sebou dveře a vyrazím. Udělám sotva pár kroků a Oliver skočí přede mě. Nechápavě mu hledím do tváře.

"Potřebuji ti něco říct." Svěří se mi a stín v jeho tváři mi říká, že se dívá někam do země.

"Dobře, o co jde?" Vyhovím mu, ale jen zavrtí hlavou.

"Teď ne. Jen, abych na to nezapomněl…" Řekne prostě a pokračuje dál. Chvíli jen zaskočeně stojím, ale pak se dám do kroku. Ethan čeká u mola s loďkou. V plavidle jsou naskládány tři batohy. Oliver mi podá zimní bundu.

"Bude zima?" Ethan spolu s Oliverem na mě hodí pobavený úsměv.

" Je prvního prosince. Začalo sněžit a všude mrzne." Ztratila jsem pojem o čase. To je vše. Ne, to je docela blbá zpráva. Pravda je, že v jeskyni jsem přespávala poprvé, ale i tak. Mohla jsem se zeptat.

"Aha." Obléknu si bundu a nastoupím do loďky, která se lehce zakymácí a z vody vyskočí pár křídelnatek.
Při plavbě všichni mlčíme a jde slyšet jen šumění vody a vrzání pádel, jimiž Ethan loď řídí. Oba dva se tváří neurčitě a já kmitám pohledy mezi jejich obličeji. Když vylezeme z vody a nakonec z jeskyně, prolomím to věčné ticho.

"Tak, co teď?" Nic, nikdo neodpoví a jen se dívají před sebe.

"Pojď." Uchopí mě za paži Ethan. Vzedme se ve mně vlnka paniky, ale hned se ustálí. Kam mě to vláčí. Jeho stisk je pevnější, než jsem očekávala. Táhne mě dál a dál, hlouběji do lesů. Slyším, jako by někdo volal o pomoc. Spíš zvíře, než člověk.

Dojdeme na malou mýtinu, kde se na zemi svíjí zkrvavená srna. Ethan mě pustí a poodstoupí. Cítím jakýsi pud, který mě nutí k… Sakra. Proč zrovna teď. Pohlédnu na Ethana a po té na Olivera, který stojí těsně za mnou tak, že slyším i cítím jeho dech.

"Musíš Herio." Šeptá. "Musíš nabrat sílu. Za pár dní už budeš plnoletá modrokrevná bytost." Má pravdu, 7. Prosince mám narozeniny. Nechci to zvíře zabít. "Rychle, nemáme moc času. Ta srna stejně umře. Ušetři jí trápení." Co to říká? Napadli ji a teď chtějí, abych ji dorazila? Ne, to přece… Nemůžu se udržet. Dělám krátké trhané kroky a Oliverova tichá slova se ode mě vzdalují. Cítím, jak se měním. Už jdu normálně. Pomalu, ale dravě. Uši se zešpičatí a vlasy začínají poletovat. V rychlosti do mě narazí rychlí vítr a ihned ustane. Vlasy mi zbělaly. Jsou úplně bílé, jako Sparkletina srst. Instinkt je silnější než zaujetí. Pokračuji ve své cestě. Žíly pulzují jako o závod.

Skočím a zakousnu se do zvířecí tepny na krku. Cítím, jak ožívám, jak se ve mně probouzí život, druhá strana mého já. Vysávám tu nebohou srnu až do poslední kapky. Rudá tekutina je tak dobrá. Nemohu se jí nabažit. Po bradě mi stékají stružky krve. Jsem překvapivě divoká a k nezastavení. Zvíře sebou naposledy škubne a slyším poslední výdech. Na jazyk mi dopadají kapky z prázdných žil.

Vstanu od mrtvoly a otočím se ke klukům. Otřu si bradu a krev, která mi zůstane na prstech, olíznu. Můj zrak je ostřejší, lepší. Slyším daleké šumění vody a do nosu mi proudí vůně zimy. Jsem silná, ale připadám si hrozně.
"Co jsem to sakra udělala? Jsem zrůda…" Třeštím oči na Olivera.

"Ne, nejsi. Jen jsi částečně dospěla." Obejme mě Ethan krátce. Oliver mě poplácá po rameni a také mě pevně sevře v náruči.

"Tak jdeme. Musíme ještě natankovat."
--- Předchozí kapitola Další kapitola ---
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 27. února 2014 v 20:15 | Reagovat

Hustý!Hustý!Hustý! Omg.. Charbon, tohle mi nedělej. :D Víš, že nejsem na popisování v povídkách, ale od tebe se mi to vždyck strašně líbí. Umíš skvěle popisovat pocity a ten konec.. ten konec mě naprosto dostal! Super! :) :D
PS: Zkusíš napsat, že zas tak dobrý to nebylo! xD

2 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 28. února 2014 v 16:59 | Reagovat

Já bych po tý srně asi neskočila :-D

3 Abigail Abigail | Web | 28. února 2014 v 17:41 | Reagovat

Já bych to asi udělala, ale po dlouhém váhání=) krásná kapitolka =)

4 krabiceplnapribehu krabiceplnapribehu | Web | 28. února 2014 v 18:12 | Reagovat

ÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚŽASNÝ! :D Nemohl jsem se dočkat další kapitoly a ona přišla jako raketa :D Je to úžasný a dofám, že už se brzo projeví její moc :D nemůžu se dočkat :) a jenom se chci zeptat, máš teda nějaké ponětí o tom, kolik bude ještě zbývat kapitol do konce? :)

5 Charbon Charbon | E-mail | Web | 1. března 2014 v 17:05 | Reagovat

[1]: No, nebylo to zas tak dobrý :D Ale díky :).

[2]: Kdyby jsi byla v její kůži, tak si myslím, že jo :3.

[3]: Děkuji :).

[4]: Tak do třiceti kapitol, víc ne :).

6 Violett Violett | Web | 20. dubna 2014 v 23:57 | Reagovat

Netrap mě tak. Chci vědět, co jí chtěl Oliver říct. Smutně koukám :D Moc se mi tato kapitolka líbila a doufám, že brzy napíšeš pokračování. Jinak ještě stále se směji tomu, jak Oliver před ní skočil a jen jí řekl, že jí to řekne pak ;DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Jsem součástí: