15. kapitola SM - 0%

13. Kapitola - Po dýchnutí smrti

22. února 2014 v 21:20 | Charbon |  Srdce modrokrevných
Další je tu :). Snad jste se dočkali. Jen chci říct, že tohle není zase tak akční kapitola, ale ta další už bude. Jen prozradím... Ne neprozradím :D. Přemýšlela jsem, že bych zítra napsala 14. kapitolu, ale to se ještě rozhodnu. A budu končit s jednou výzvou. Napíšu k ní jen dva, nebo tři články a vymažu si ji i z menu, abych toho neměla moc. Pokud zítra nepřidám další kapitolu, tak napíšu nějakou báseň ;). A jak se vám líbí nový design? Je jednoduchý, já vím. O to mi však šlo :). Poslední... Líbí se vám titulky povídek, nebo mám udělat jiné? Jinak přeji příjemné čtení.


13. Kapitola - Po dýchnutí smrti

"Probouzí se!" Slyším někoho. Nějak to nevnímám, protože kdyby ano, nezvedla bych se v takové rychlosti a nezačala bych hystericky křičet.

"Pomoc! Ne!" Křičím pořád ty samá slova. Najednou mě někdo obejme a přisedne si na kraj postele. Rozpoznávám konejšivé pššš, ale nevím, komu hlas patří. Před očima mám rozmazáno. "Kdo to je?" Zeptám se a ucítím, jak mi přes ret přeběhne kapička potu. Otřu si čelo kouskem přikrývky. Znenadání mi v břiše vystřelí neúnosná bolest.

"To jsem já. Sophie." Spojím si hlas se jménem a už vím. Nejsem však ráda, že je tu právě ona. Obraz se rozostří ve chvíli, kdy do dveří vrazí Ethan. Jeho havraní vlasy se zavlní a kouká na mě vyděšeným výrazem.

"Ethane… Co tady děláš?" Snažím se vysoukat se ze Sophiina objetí, ale drží se mě jako klíště. "Sophie promiň, ale můžeš slézt?" Řeknu podrážděným tónem. Poslechne a sedne si na židli, která stojí u dveří. Naštvaně mě pozoruje a já si pomyslím, že je vážně šílená.

"Někdo ti sundal astroláb… Vycítil jsem, že se něco děje." Kývnu na něj, jako bych říkala, že se vážně něco děje. "Běžím až z lesa." Přistoupí ke mně a chytí za ruku. "Jsi v pořádku?"

"No, jelikož mě bodnul nějaký přízrak, nemohu se ani hnout. Jinak díky za optání." Použiju sarkasmus, ale hned toho lituji, protože se Ethan zatváří raněně. "Promiň, nemyslela jsem to tak. Jen jsem trochu podrážděná." Sklopím oči k zemi.

"Chápu to." Pohladí mě palcem v dlani. "Jsi zpocená… Noční můra?" Souhlasně mrknu a lehnu si zpátky na polštář. Místnost vypadá jako každá jiná v nemocnici. Jedna postel, dvě židle, stůl a skříň. Postel je pohodlná a obrazy na stěnách mě rozveselují. Nemám si na co stěžovat. Cítím se tu klidně.

Očima se vrátím k Sophie, sedící na židli. "Proč jsi mě nechala čekat?" Zamračím se. Nevěřím jí. Ne že by mi až tak vadilo, že na mě nepočkala, ale podle toho, co o ní říkal Oliver…

"Nevím, asi proto, že jsem byla s Ethanem…" Podle jejího tónu hlasu jsem poznala, že spolu nejspíš něco mají. Hodila jsem na Ethana nechápavý výraz, ale nechala jsem to být.

"Aha." Ethan se cítí trapně. Červenají se mu tváře a povolil stisk mé ruky. "Nevíte, jak dlouho tady budu ještě ležet?" Věc, která mě zajímá nejvíce. To už je po druhé, co jsem v nemocnici. Teda, jestli jsem v nemocnici. Cítím vlhkost ve vzduchu, takže ležím v nějaké jeskynní ošetřovně.

Ethan pokrčí rameny, Sophie taktéž. Zadívám se do stropu. Překvapí mě třpytící se rampouchy. Lesknou se a padají z nich kapky, ale už nedopadnou. Vypaří se. "Je tady někde Oliver, nebo Cira?" Když vyslovím Oliverovo jméno, ve svém srdci ucítím explozi kladných emocí. "Olivere, je to snad tvá další schopnost?" Řeknu trochu nahlas. Najednou se objeví o mé postele i se Cirou. Leknu se, až mě v břiše zabolí. Zasmějí se, a když Cira pomalu mávne rukou, spustí se nade mnou pár vloček. Zvednu koutky svých úst do radostného úsměvu a natáhnu k nim ruce přes všechnu bolest. Obejmou mě, jak nejjemněji mohou. Ti aspoň mají cit na rozdíl od Sophie. Při pomyšlení na Sophiino chabé objetí se uchechtnu.

"Her! Jsi v pořádku!" Křikne Cira a Oliver se na mě mile usmívá. Podá mi kytici pomněnek a já se nadechnu krásné jemné vůně.

"Děkuji." Usměji se vděčně. "Jak víš, že mám ráda pomněnky? A co ten výbuch?" Cira mě pohladí po vlasech a vezme mi z náruče kytici. Do vázy napustí vodu… Tedy Oliver napustí vodu. Ledová dívka postaví nádobu i s kytkou na noční stolek.

"Další schopnost." Mrkne na mě. "Pomněnky jsou takové jemné, kouzelné a skromné. Jako ty…" Zalichotí mi.

"Páni…" Žasnu. "Nejsem kouzelná a ani…" Oliver přeruší mé povídání tím, že si přiloží levý ukazováček ke rtům, aby mě utišil. "Jak dlouho tady ještě budu?" Ptám se s obavami. "A co se vlastně stalo? Kdo mě našel?" Otázky, otázky, otázky. Jako by se mě držely. Těkám z jedné osoby na druhou.

Oliver kývne na Ciru a ta začne odpovídat. Má při tom vážný výraz. "Budeš tu tak dlouho, dokud nepřijde Heather, to je naše doktorka, a nezjistí, jak na tom jsi. Napadl tě," olízne si rty. "Bělooký stín…" Odkašle si, je nervózní. Nevzrušeně se na ni podívám, protože vím, kdo mě napadl. Jen mě zajímá, co se stalo potom. "Našel tě Ethan. Ta stvůra ti ukradla tvé krytí, proto tě našel." Ethan se dívá do země a dělá, jako že nic neslyší. Vyšlu k němu slova poděkování a vděčnosti za záchranu života.

"Jo, bylo málem po tobě." Ozvala se Sophie. Cira spolu s Oliverem i Ethanem po ní střelili pohledem. "No co? Málem vykrvácela. Už tak jsi byla jako vyšťavený pomeranč." Zahihňá se, ale když ji do obličeje zasáhne sněhová koule, přestane, a když odchází z místnosti, pěkně dupe.

"Vesměs má pravdu." Slyším Ethana a ani mě to nepřekvapuje. Oliver souhlasně kývne.

"Vyhnala jsem ji jen proto, že je bezohledná a pěkně drzá. Je jí teprve 15." Informuje mě Cira. "Oh!" Podívá se na své stříbrné hodinky. "Měla bych už jít, ale Oliver se o tebe jistě postará. Navíc za chvíli tě přijde zkontrolovat Heather." Kývne na Ethana. "Pojď, ty máš taky nějakou práci, pokud se nemýlím." Vyjdou ze dveří a Oliver si ke mně přitáhne židli, na které seděla před pár minutami Sophie.

"Nepotřebuješ něco? Vodu, nebo tak?" Prohrábne si vlasy a protře oči. Vypadá unaveně. Vlastně ani nemám pojem o čase.

"Stačí voda, díky." Věnuji mu vděčný úsměv. Ihned vyskočí a do kelímku, který vyhrabal ve skříni, přičaruje vodu. Udělá pár kroků a je u postele. Nádobu mi podá a pozoruje, jak si loknu. "Kolik je hodin? Jestli jsi unavený, tak tu nemusíš být…" Trochu se zakuckám, ale hned mě to přejde. S Oliverem se cítím jinak. Je na mě hodný a nevím proč. Nezasloužím si takovou něhu. Něco k němu cítím.

Zavrtím se na posteli a ucítím svá žhnoucí záda. Pálí jako čert. Dá se to však přežít. Horší je rána na břiše. "Chci tady být. Vážně." Konejšivě mě pohladí po tváři. Zase ten výbuch.

"Olivere, co je to za schopnost?" Ptám se. Jeho dovednost mě opravdu fascinuje. Jen kdybych věděla, co dokážu já.

"Ta schopnost umí zesílit určitou emoci, nebo jakýsi chuchvalec emocí a pocitů. Většinu to donutí něco udělat. V jedné chvíli můžeme cítit nenávist i lásku zároveň a já můžu dát moc lásce. Nebo v opačném případě nenávisti." Prohlíží si mě těma jeho očima. Nemůžu se od nich odtrhnout.

"Co vyvoláváš ve mně?" Přivřu na něj podezíravě oči. Oliver se mi zadívá přímo do očí. Možná ještě hlouběji, jako by uměl číst duše. Sednu si a opřu se o čelo postele tak, abych mu viděla do obličeje.

"Nevím." Odpoví prostě, jako by to nic neznamenalo. Pokud mi však chce lézt do mých emocí, chtěla bych vědět proč a jaké emoce.

"Jsem si jistá, že víš." Zkoumám výraz v jeho tváři, nic mi ale neprozrazuje. Něco skrývá. Vím to jistě.

"Dobře, máš pravdu, ale nechci, abys to věděla." Najednou mu dojde, jak jsem to myslela. "Teda, nedělám ti nic špatného, to se neboj. Nepřinutím tě zabíjet nebo tak." Nejistě si prohrábne lesklé zdravé vlasy a odmlčí se.

Ve chvíli, kdy přijde sestra, vypaří se z pokoje přesně jako pára nad hrncem. Heather se mi nejdříve představí a pak mi začne ránu převazovat. Zjistila jsem, že zrzavá pihatá žena pochází ze světa mimo jeskyni. Má krásné příjmení. Heather Rose Lakefallenová. Zajímalo mě, jak se dostala k takovému jménu. Odpověděla mi, že její sestra, která zemřela ještě než se Heather narodila, se jmenovala Rose. Příjmení si změnila sama. Ne, že by chtěla, ale její dům napadli nějací zločinci a zavraždili její rodiče, prarodiče i batolivého bratra. Po tom příběhu jsem se cítila trapně, že jsem takové téma nahodila. Omluvila jsem se a řekla, že je mi to opravdu líto. Heather mou omluvu přijala a podala mi večeři. Byl to obyčejný zeleninový salát, ale nevadilo mi to. Vlastně to je to jediné, z čeho se mi nedělalo šoufl.

Večer, když jsem usínala, docházelo mi, jak se můj život změnil. A to dost rapidně. Každý den se něco dozvídám, každý den se něco děje a každý den musím myslet na svou rodinu, kterou jsem skoro týden neviděla. Byla jsem v nemocnici, potkala jsem Ethana, Sophie, Olivera, Elion, Ciru, Eduarda a dnes Heather…

Jo a málem ze mě byl vyšťavený pomeranč. Málem bylo po mně…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 krabiceplnapribehu krabiceplnapribehu | Web | 22. února 2014 v 22:19 | Reagovat

Týýý jo! To čekání se vyplatilo! Je to úžasný, jsem rád, že se nakonec nic Oliverovi nestalo :) Už se strašně moc těším na další kapitoli!!!  :) Akorát tam na začátku uplně, když píšeš o tom, že budeš dokončovat výzvu tak tam máš překlep a místo napíšu je tam napsáno napíču :DD

2 krabiceplnapribehu krabiceplnapribehu | Web | 22. února 2014 v 22:19 | Reagovat

A jinak, vzhled je parádní :) Líbí se mi moc, je to jednoduchý a praktický! :D

3 Charbon Charbon | E-mail | Web | 22. února 2014 v 22:21 | Reagovat

[1]: Panebože!! Díky, za upozornění :D. Nikdy bych nečekala, že napíŠu takovou hrubku :D. Směju se ještě teď :D.

4 Charbon Charbon | E-mail | Web | 22. února 2014 v 22:22 | Reagovat

[2]: Díky :3.

5 krabiceplnapribehu krabiceplnapribehu | Web | 22. února 2014 v 22:24 | Reagovat

No přiznám se k hrubce, které jsem si naštěstí všiml :D
"Jsem rád, že se Oliverovi nic nesRalo" :DD

6 Charbon Charbon | E-mail | Web | 22. února 2014 v 23:11 | Reagovat

[5]: :D Tak to jo :D

7 Calla Calla | Web | 23. února 2014 v 9:42 | Reagovat

Úžasná kapitola! Já mám ráda kapitoly, kde je více mluvení než popisu, ale to ty asi víš. :D Takže pro mě byla tahle kapitolka úplně parádní! A vzhled? Vzhled je bombastický. Vždcky když slyším tu větu: We are infinite tak mi přeběhne mráz po zádech. :) :D

8 Camilla Camilla | E-mail | Web | 23. února 2014 v 11:42 | Reagovat

Ahoj, nakonec jsem se tedy rozhodla. Stěhuji se na blogspot. Prosím, přečti si tohle. :) Díky.
http://atikcamilla.blog.cz/1402/je-cas-se-rozloucit

9 Charbon Charbon | E-mail | Web | 23. února 2014 v 12:14 | Reagovat

[7]: Jo, vím to :D. A děkuji :)

[8]: Jasně, přečtu si :).

10 Abigail Abigail | Web | 23. února 2014 v 13:14 | Reagovat

Nádherná kapitolka, těším se na další =) to s tím  pomerančem mě bůh ví proč pobavilo =)

11 Violett Violett | Web | 20. dubna 2014 v 23:48 | Reagovat

Úplně jsem si představovala Her, jak leží v posteli a Oliver sedí na židli a pozoruje ji :3 Ano už mi trošku blbne mozek, ale může za to, že mě bolí zub! Jinak moc pěkné a jdu na další kapitolku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Jsem součástí: