15. kapitola SM - 0%

12. Kapitola - Krvavá čerň

8. února 2014 v 17:22 | Charbon |  Srdce modrokrevných
Páni... Ani nemůžu uvěřit, že jsem ji už dopsala. Jsem ráda, opravdu moc. Pořád přemýšlím, co bude na konci. Jak SM ukončím? Uvidím :). Přeji měkné počtení a snad se bude kapitola líbit.


12. Kapitola - Krvavá čerň

Kam mám jít? Nemůžu z této jeskyně vyjít polonahá s šaty od krve, které mám přiložené na své holé hrudi. Musím se do něčeho obléci. Do čeho však? Pořád bloudím v komnatách paláce. Připadám si jako v bludišti. Každá stěna je totožná té předešlé. Všechny kouty a stíny v nich. Děsivé, ale zároveň kouzelné. Místa, která zde nacházím, jsou tak nová. Udivuje mě má vcelku normální reakce. Nejspíš to tak má být, protože sem patřím. Anebo taky ne. Při myšlence, že patřím mezi bytosti, žijící bez toho, aby se o nich vědělo, mnou projede mráz. Je to málem neuvěřitelné.

Rozhlížím se kolem, ale nevidím žádnou známku toho, že bych těmito chodbami už dříve šla. Hledám švadleny a jejich pracovnu. Jsem ale určitě někde na opačné straně. Cítím to. Zastavím se a prozkoumávám svýma až nepřirozeně suchýma očima, své ruce. Kdy jsem naposledy mrkla? Dlaně, prsty i část zápěstí potřísněné od krve. Je sice zaschlá, ale i tak vypadá děsivě. Zamrkám a z očí se mi začne řinout jedna slza za druhou. Nepláču. I když…

Pravá ruka svírá překrásnou dýku. Překrásnou a ďábelskou. Zamračím se. Prohrábnu si vlasy a otočím se. Udělám jen pár kroků a někdo do mě vrazí. Byla to chvilka. Je tady taková tma, že nic nevidím. Ani útočníka. Zahlédnu záblesk bílé záře. Srazí mě na zem. Vypadá to jako nehoda, ale při nehodě bychom byli na podlaze rozplácnutí oba. V zádech mi vystřeluje bolest. Nemůžu však říct, že mi chlad od země nedělá na ránu dobře. Hlava mi třeští a mám pocit, že jsem si něco zlomila. Nechám to být a zvednu se. Šaty si na sebe navléknu. Nedovolím, aby mě viděl někdo další. Pevně uchopím dýku, která mi vyletěla z ruky a s cinknutím dopadla na zem. Budu se bránit.

Ostražitě se kolem sebe v obranném postoji rozhlížím. Čekám na nejhorší. Z dálky v chodbě, kterou jsem šla, zahlédnu tu bílou záři. Když se to přiblíží, rozpoznám dvě sněhově planoucí oči. Z mého nitra se ozývá strach. Co teď? Ptám se sama sebe s nadějí, že na něco přijdu.

Stín už je na dosah. Rozmáchnu se, ale dýka prosekne vzduch a narazí do zdi. Přesněji… Zničila jsem obraz, na kterém je vyobrazena vrba a pod ní jezero s lekníny. Malba na chvíli utiší mou paniku.

Bytost se na mě vrhá ze zadu. Stihnu včas uhnout a seknout. Zásah. Na čepeli se leskne černá krev. Cože? Ne… V krvi se zachvěje modrá barva. Jakoby z ní sálala zrada. Odtrhnu oči od zbraně a snažím se dostat zpět do reality. Než však stihnu jen mrknout, padám s žuchnutím k zemi. Vyrazím si dech a záda opět zaskučí. Bolestí vyjeknu a v zápětí jsem na nohou. Snažím se být blízko u stěny, abych měla lepší rozhled a záda v ochraně. Útočník je rychlý a mrštný tak, že jej sotva zahlédnu. Na zápěstí ucítím štiplavou bolest. Polil mě nějakou kyselinou. Vím, že kdybych se to snažila otřít druhou rukou, moc bych si nepomohla. Zatřepu celou rukou a bolest o hodně nezeslábne. Utrhnu kus zkrvavených šatů a ruku si utřu. Asi to nebyla moc silná kyselina. Vlastně na ruce nic nemám. Iluze? Tak či tak jsem ráda, že nemám prožrané zápěstí.

Bělooký se na mě rozběhne. Syknu a vyrazím vpřed. Běžím, jak nejrychleji můžu. Plíce mě pálí a řežou. Z nohou mi spadnou břečťanové ozdoby a z vlasů se stává hnízdo nenormálních opeřených tvorů, kteří neumí nic jiného než slintat a uzobávat si peří. Pořád mi hlodá myslí, proč na mě ten tvor zaútočil právě teď a tady. Má to něco společného s černou krví, ve které se blýskne modř? Má to něco společného se zradou? Důležité otázky, důležité odpovědi.

V chodbě přede mnou vidím světlo. Na tváři ucítím vítězný úsměv, přidám do kroku. Po těle mi stékají kapičky potu a mám pocit, jako by se mi scvrkávaly plíce. Zhluboka se nadechnu a mé nohy zrychlí. Cítím každý sval svého těla. Pracují, bolí, kosti málem skřípou. Už jsem skoro u zdroje světla, ale najednou jako by se všechno pokazilo. Netvor s bílýma ďábelskýma očima není přelud a ani sen. Ani to, že se přede mnou objeví ve chvíli, kdy na něj naběhnu. Hrot mé dýky se mu zabodne hluboko do břicha. Vítězství nebo porážka? Napadne mě ve chvíli, kdy pozřu tmavou dýku v mém břiše. Z očí mi začnou téci slzy. Horké a slané. Tvář se mi zkroutí bolestí. Neznámému do tváře nevidím. Je vysoký a zahalený temnotou. Uslyším jen nelidské zaskučení. Jako mávnutím proutku muž zmizí a v ruce mi zůstane jen dýka. V břiše díra. Temno si mě našlo.
"Levandulko." Zavolá na mě Sindie. Houpu se na houpačce, zavěšené na vrbě. Mám krásné bílé šatičky s krajkami a perličkami. Prameny mých havraních vlasů jsou spleteny do dvou složitých copů. Zakončují je světle fialové mašličky. Na nohách nemám nic jiného než čistě bílé ponožky. Chodidla jsou špinavá od bláta a větviček. Tvář zdobí rozpustilý úsměv a jiskřící duhovky.

"Sindie?" Hádám, když mi Sindie zakryje oči. Přestože vím, kdo to je, tvářím se překvapeně. Tuhle hru jsem milovala. Sundala dlaně z mého obličeje a mile na mě mrkla a usmála se. Znenadání se z nebe spustily kapičky deště. Chůva mě zvedla, sedla si na houpačku a posadila mě na klín. Začaly jsme se s houpačkou pomalu houpat. Sice pršelo, ale slunce svítilo, jako bychom byli na Sahaře. Začala se objevovat pestře zbarvená duha. Jev mi vždy dodal pocit štěstí.

"Copak tady děláš děvčátko?" Zeptala se mě s nádechem starostlivosti. "Hledáš je?" Vím, na co se mě ptala. Jestli hledám ty bytosti, o kterých mi vždy vyprávěla.

"Ano. Ztratila jsem své botičky." Slzičky už na krajíčku. Sindie mě pohladí po vlasech a políbí mě do mé malé dlaně.

"Nestrachuj se. Myslím, že leží támhle v blátě." Ukázala prstem k louži, plné mokré mazlavé hlíny. Seskočím a lehce škobrtnu, ale i tak se rozběhnu k bílým lodičkám. Jsem šťastná. Ty botičky mám po mámě. Nejspíš jsou tím blátem už zničené, ale to mi nebrání v tom, abych si je znovu nazula. Otočím se na Sindie a poskočím. Kolem se rozlétne bláto a udělá mi tmavě hnědé skvrny na bílých šatech.

"Sindie, myslíš, že jsem špatná?" Smutně jí pohlédnu do tváře a nervózně rýpu špičkou boty do zapadlého kamenu. Sindie ke mně přiběhne a dřepne si na zem. Uchopí mě za bradu a nastaví mou hlavu tak, aby mi viděla do očí. Nevěřícně na mě hledí.

"Proč bys měla být špatný člověk? Nic zlého jsi přece neudělala. Nebo snad ano?" Drží mě za ruce a její hebká pleť mě uklidňuje.

"Maminka s tatínkem mě neměli rádi, proto." Pláču a vzlykám. Sindie mnou zatřese a ujistí mě, že nejsem špatný člověk a rodiče mě měli rádi. Jen se mnou nemohou být, protože jsou na místě, odkud se nikdy nedostanou. Je to však krásné místo, ráj.

Kývnu, že rozumím. Utřu si oči látkovým kapesníčkem a pevně Sindie obejmu. Objímám ji opravdu pevně, ale najednou se mi rozplyne a já klopýtnu. "Sindie? Kde jsi?" Volám ztrápeně. "Sindie!" Jsem čím dál zmatenější. Pobíhám kolem a hledám. Najednou se přímo přede mnou zjeví Oliver. Jen tam tak stojí. Pak se podívá vedle sebe a tam stojí temný stín s bílýma očima. Nechápu to. " Olivere? Co se to děje?" Stojím jako solný sloup a nemíním se hnout. Oliver neodpoví. Zahlédnu temnotu, jak svírá nůž a chystá se ho zabodnout do srdce mého kamaráda. Chci se rozběhnout a zastavit to, ale nemohu se hnout, nejde to. "Olivere!! Pozor, má nůž!" Slyším svůj dětský hlas. Jako bych se odpoutala od svého dětského já. Vzdaluji se do temnoty. Bestie svůj nůž zabodne do Oliverova srdce a ten se skácí k zemi. "Ne!" Křičím už normálním hlasem. "Olivere…" Šeptnu. Padám do černa. Chci se něčeho zachytit. Oliver krvácí a obličej je jako symbol bolesti. "Chci ti pomoct! Nemůžu! Nemůžu…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 8. února 2014 v 17:47 | Reagovat

OMG!!! Neeee... Prosím... Řekni mi, že je to jenom iluze a že Oliver neumřel? :( Jinak opravdu suprově napsaná kapitola. A omlouvám se, že komentuji až teď, ale byla jsem na horách. :)

2 Charbon Charbon | E-mail | Web | 8. února 2014 v 17:49 | Reagovat

[1]: Vždyť jsem to zveřejnila před chvilkou :D. No jo, zase jsem zapomněla na kurzívu :D

3 Violett Violett | Web | 11. února 2014 v 15:11 | Reagovat

Já bulím -.-" proč mi to děláš :D Doufám, že Oliver neumřel, protože se mi spíš zdá, že je to důsledkem bolení hlavy (omdlení) :D Jsem zvědavá, jak to půjde dál :D Jinak opět krásné a jsem dost zvědavá...

4 Charbon Charbon | E-mail | Web | 11. února 2014 v 16:27 | Reagovat

[3]: Ne neumřel ;) Kurzíva tam už je :D Jinak moc díky :) Jsem ráda, že se líbí :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Jsem součástí: