15. kapitola SM - 0%

11. Kapitola - Bolest dýkou stvořena

31. ledna 2014 v 14:05 | Charbon |  Srdce modrokrevných
Jak jsem slíbila :) Měla tady být už včera, ale byla jsem z té školy tak unavená, žě se mi nechtělo. Kapitola je kratší, ale to snad nevadí. Včera bylo vysvědčení, tak... jak jste dopadli? Já mám dvě 2! Jsem ráda, že mi z chemie nakonec tu jedničku dala :) Budu ráda, když se podělíte o svůj názor na povídku a popř. mi napíšete vaše výsledky z vysvědčení :) Užijte se čtení ;)


11. Kapitola - Bolest dýkou stvořena

Čekám před velkou kamennou bránou vedoucí do sálu určeného pro slavnosti podobné této. Šaty se na mě vlní a na nohách nemám nic jiného, než šlahoun nějaké popínavé rostliny. Do chodidel mě studí ledová podlaha. Speciálně mi ji přichystala moje mrazivá kamarádka Cira. Je to podobné, jako když jdou celebrity po červeném koberci, až na to, že nejsem celebrita a ani bych jí nechtěla být. Na lopatkách a ještě kousek níže se mi pohupují prameny mých vlasů, ve kterých mám zapletené květiny a možná i břečťan, který mám obvázaný okolo lýtka. Po mé levici stojí Cira, aby mě podpořila a po pravici Ed jako můj ochránce.

"Jsi nervózní?" Zeptá se mě Ed. Zavrtím hlavou, ale je viditelné, jak se mi potí ruce a já si je nemám kam utřít. Eduard mi podá vyšívaný kapesníček. S úsměvem jej přijmu a otřu si do něj dlaně. Nervozita je svině, ale dá se překonat, tak to snad překonám. To zvládneš, nejsi přeci nějaká bábovka. Povzbuzuji se v duchu.

"Co bude potom? Musím se vrátit k rodině…" Řeknu posmutněle Ciře. "Přece musí vědět, kde jsem. A Tessie. Určitě je strachy bez sebe."

Cira na mě nesouhlasně pohlédne. "Zařídím, aby ses k nim dostala, to se neboj." Povzbudí mě. V zápětí se začne brána otevírat a za ní nevidím nic jiného než černo černou tmu a tenký pruh světla bílého světla vystupujícího ze stropu. Svítí na podivnou průhlednou mísu, připomínající půlku perleťové mušle, která sedí na nepravidelném skalnatém podstavci s tenčími proužky, ve kterých jakoby kolovala naše modrá krev. Vím, že to pro někoho může být zvrácené, ale mně se to líbí. Přece jenom to nemusí být krev.

Slyším šum a kapky vody, stékající po útrobách této temné jeskyně. Tyto kapičky kapou i do mušle. Začínám si zvykat na tmu, proto rozpoznávám více detailů. Tam, kde podstavec vyrůstá ze země, trčí malé, ale i velké krásně třpytivé korály. Nevím, proč je to ve stylu mořského dna, ale líbí se mi to. Cítím svěží vzduch a na stěnách se odráží hladina říčky, tekoucí napříč celou místností. Ano, to je jistojistě moře. Takový neobyčejně příjemný klid jsem snad nezažila. Možná, když jsem se narodila a ležela v matčině náruči. Mé oči se na ni jasně koukaly a těkaly všude kolem. Poznávaly svět. Matka mi jemně mnula ve svých prstech mou malou ručku. Cítila se šťastně. Vyzařovalo jí to z tváře. Při té představě zaženu slzu, která se mi dere do oka, a popotáhnu nosem.

"Herio?" Vytrhne mě z myšlenek Oliver, který se tu náhle objevil. "Můžeš vyrazit, královna tě čeká u oltáře." Při slově oltář mě zamrazí. Připomíná mi dokumenty o krvavých rituálech domorodců.

Vydám se ke královně Elion a snažím se našlapovat normálně, protože při každém kroku mě zastudí a mám nutkání promnout si chodidla, aby se mi zahřála. Kolem je pořád temno a hrobové ticho. Elion mě vyhlíží a když přijdu až k ní, pokývne mi s úsměvem na pozdrav. Ruce má za zády a je oděná v podobném oblečení, jako když jsem ji viděla poprvé, akorát tohle mi přijde slavnostnější. Pravou dlaň zvedne do vzduchu a s ní i čtyři dýky. Každá je jiná. První má klasický hrot do tvaru trojúhelníku a rukojeť je z nějaké tmavé kůže. Čepel je ze železa, jako dvě další. Druhá je podobná té první, akorát hrot je mnohem tenčí. Třetí je zahnutá na levou stranu a je na ní vidět její ostrost, rukojeť je dřevěná. Z mahagonu. Čtvrtá má opravdu zajímavý vzhled. Rukojeť je černá jako uhel a posetá ornamenty. Čepel je vlnitá a průhledná. První co mě napadne je diamant, ale myslím si, že by tak drahý kámen na dýku nepoužili.

"Vyber si." Promluví královna. "Tvá volba rozhodne o dalším kroku." Její obličej je teď vážný, ale nevšímám si toho a snažím se pokračovat. Jednoznačně ukážu na dýku úplně na konci řady. Elion kývne a máchne rukou. Všechny dýky se rozpráší, kromě té, kterou jsem si vybrala. Za mnou uslyším napůl zděšené, napůl obdivné vzdychnutí. Nevím však, kdo to byl, protože odtud nejde vidět ani na dveře.

Elion uchopí dýku za rukojeť a přistoupí ke mně. Otočí mě zády k míse, ve které je čistá a průzračná voda. Nebráním se. Odhrne mi pramen vlasů ze zad. Nevím, co mě čeká, ale něco mi říká, že to zjistím. Rozváže mi korzet, což mě vyleká, protože pod šaty nic nemám až na kalhotky. Hned, jak mi šaty sundá, přitisknu si na svou hruď paže a cítím své červenající se tváře, jež jsou čím dál rozpálenější. Náhle ucítím na zádech palčivou bolest. Nejde jen o část zad, ale o celou plochu. Od pravého ramene až k levému boku mi královna Elion udělá hlubokou ránu. Zadýchám se a mé tělo se chystá sesunout k zemi. Záda mě pálí a před očima se mi dělá černo. Cítím, jak mi po zádech stéká teplá krev. Do nosu mě uhodí i její kovový zápach s příměsí něčeho, co značí krev modrou. Elion mi přitiskne ruku na klíční kost a ohne mě v zádech dozadu k míse. Uslyším kapky rudomodré tekutiny, kapající do mušle. Plíce pracují silněji a rychleji, srdce buší jako o závod a mozek mi radí, ať se dám na útěk. Ať se bráním. Snažím se dostat Elioninu ruku pryč z mé hrudi, překvapí mě však, jak je silná.

Začíná mumlat jakási slova, která zapříčiní ještě prudší bolest. Její hlas je čím dál zmatenější. Uslyším svůj výkřik. Pomoc! Pomoc! Ozývá se v mé hlavě a po té nahlas. "Pomoc!!" Po tvářích mi stékají kapičky potu smíchaného se slzami. Začínám se bouřit. Mám vztek. K uším mi doléhají královnina slova, ale najednou jim rozumím. "Cesta krve, půjdeš cestou krve." V pozadí však pořád rozpoznávám mumlavou řeč. Co se to děje?! Nechápu to. Dýka je svírána v rukách té šílené báby a z čepele odkapává krev. Nedokážu přesně vystihnout výraz ve tváři královny. Jako by byla posedlá.

Ve chvilce všechen hluk ustane a tíživý pocit na mé klíčné kosti povolí. Sesunu se k zemi. Nic nevidím. Šátrám po chladné zemi rukama a hledám šaty. Když je najdu, přitisknu si je k hrudi, abych se zakryla. Rána je jako z ohně. Záda jsou citlivá tak, že mě bolí každý pohyb a každá kapka červené tekutiny, která se žene díky gravitaci k zemi.

Cítím se hrozně, ale hlavně otupěle. Zničehonic se klidně zvednu a pomalu odkráčím k bráně. Jsem si jistá, že právě za tímto kusem temnoty se skrývají. Jsou otevřená a vidím v nich Ciru, Eduarda i Olivera. Z jejich tváří rozpoznávám zděšenost, ale nevšímám si toho. Projdu kolem nich s prázdným výrazem. Nevím, kam jdu, nevím, kde skončím, nevím, jestli tu chci žít i nadále. Zima z podlahy se do mě vsakuje, jako do houby voda. Přijdu se zesměšněná. Nikdo se mě neptal, jestli chci být bůhví před kolika lidmi nahá. Chce se mi řvát, plakat, skučet, rozbíjet… Zabíjet? Nic však nepropustím na povrch. Dusím v sobě plno věcí.

Domů. Půjdu domů. V dlani ucítím zvláštní pocit. Objeví se mi v ní dýka, která mi způsobila bolest. Přesto ji dál pevně držím a s odhodláním jdu vpřed. Vlasy promočené potem, kůže vybledlá a ledová, pod očima nafialovělé kruhy a rty popraskané až do krve křikem. Co když mě však doma nepřivítají s otevřenou náručí? Možná mě nepoznají a vyženou mě ode dveří domu, ve kterém jsem bydlela celý život. Co bude pak? Nějak to dopadne. A jestli ne… Co už? Po této události si přijdu silná. Musím to zkusit tam, kde mi neublíží. Zítra se vydám domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Violett Violett | Web | 31. ledna 2014 v 19:29 | Reagovat

Krásné. Vážně tvoje povídka se mi touto kapitolou vyšla uplně na žebříček nejlepších povídek, co jsem četla :)
Zajímá mě co jsou ty dýky zač...ale vsadím se, že se to určitě dozvím :D

2 Charbon Charbon | E-mail | Web | 31. ledna 2014 v 20:13 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti líbí :) Budu se snažit, aby jsem psala co nejlépe, i když nevím, jestli se mi to podaří :D Díky :)

3 Abigail Abigail | 1. února 2014 v 12:54 | Reagovat

Krása =) ty umíš naprosto skvěle popisovat a hlavně máš skvělou fantazii =) Píšeš úžasně=) Krásná kapitola, těším se na další =)

4 Charbon Charbon | E-mail | Web | 1. února 2014 v 14:59 | Reagovat

[3]: Díky :) Jsem ráda, že se líbí, opravdu moc. Budu se snažit, aby další kapitola byla co nejdříve. ;)

5 Calla Calla | 1. února 2014 v 16:57 | Reagovat

:OOOOOO Tohle byla.. Opravdu nádherný kapitola! Tak nějak jsem cítila všechny ty pocity Herii. (Herie?) Opravdu krása. :) Ani nevím, co více napsat. Jenom to, že se těším na další kapitolu. :) :D

6 Charbon Charbon | E-mail | Web | 2. února 2014 v 11:49 | Reagovat

[5]: To byl účel ;) Jinak díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Jsem součástí: