15. kapitola SM - 0%

Kapitola první

19. října 2013 v 15:42 | Charbon |  Broken souls
Konečně! Konečně! Díky Bože, že jsi při mě stál! Ano, jsem vážně šťastná, že jsem to konečně dopsala. Popravdě jsem nevěděla, co do první kapitoly dát a vlastně se trochu podobá SM, protože v první kapitole šla do školy. No, jenom tam šla. Až v té další byla přímo ve škole, ale i tak! Kapitola má rekordních 1394 znaků! Takže skoro 3 stránky ve wordu! Uff! Další důvod, proč jsem to nedopsala už dřív je, že jsem se chtěla opravdu, ale opravdu snažit. Snad se to vyplatilo! Užijte si kapitolu a v komentářích se mi svěřte s vašimi pocity z ní :3
PS: Prosím nominované na Liebster blog award, aby mi dali vědět, jestli se zúčastní! Děkuji předem :)


Kapitola první

Vzbuzený leží odkrytý na své posteli a hledí do stropu. Probudil se hodně brzo a tak ho nenapadlo, co by mohl dělat. Takhle to dopadá skoro pořád. Večer pozdě usne a ráno se vzbudí třeba i v pět hodin. Nocí ho doprovází bezesná noc a dnem otupělost. Nenápadný, tichý a přesto ostražitý a odvážný. Tak často označují Connora lidi v jeho blízkém okolí. Ostatní, jen ti z pohledu známí si ho ani nevšimnou, i kdyby do něj narazili. On vidí padající knihy, oni volnou cestu před sebou.

Z vedlejšího pokoje se ozve hlučný budík, který Connora v trenkách upozorní, že je čas vstát. Někdy ho z věčného dumání a koukání na prasklinu na stropě vzbudí Minericka, nevlastní sestra v podobě tmavě hnědé vrány, která svým silným zobákem ťuká na okno. I když nejsou pokrevní příbuzní, jako by se znali od narození. Vzpomínky, hádky, dětství.

Minericka se ozve hned po budíku mladičkého Andrewa. Connor se ohlédne přes rameno a pozná smaragdově zelené oči bláznivé sestry. Sesedne z postele a dvakrát lehce klepne na okenní tabulku. Uslyší krátké plácnutí Mineričina křídla a vydá se ke koupelně. Nic jej nepotěší tak, jako svěží sprcha hned po ránu. Koupelnu má hned v pokoji, ale vejde se do ní jen sprcha, záchod a malé umyvadlo. Pokoj taky není zrovna největší. Hlavně, že tu bydlí sám.

Po řádném osušení si vyčistí krásné bílé tesáky. Někdo by si možná pomyslel, že je upír. To je ale vážně slepá ulička. Shadi jsou úplně odlišní. Krev berou jako součást těla, ne jako odpolední svačinku. Shadi jsou hlavně lovci. Pro les, kuše, meče i dýky jsou stvořeni. Jejich smyslem života je hlídat, střežit a nenechat se zabít. Létání a proměna je vedlejší bonus, který Connora nijak nevzrušuje.

Koukne se do malého zrcadla hned nad umyvadlem a jednoduše si pročísne rozpustilé vlasy. Ve skříni vyhrabe staré džíny, vybledlou červenou kostkovanou košili a pod ni bílé triko. Při odchodu z pokoje si nazuje ošoupané boty a přes rameno přehodí popruh tmavě šedé tašky, ve které poskočí pár knih, ale vrátí se do původní polohy. Zabouchne za sebou a ani si nevšimne Andrewa vycházejícího z pokoje.

" Dobré ráno!" Vykřikne osmiletý kluk s hnědým hnízdem na hlavě. Na tváři mu přímo září dětský úsměv a brýle sedící na jeho pihovatém nose mu zakrývají modré oči. Na svůj věk je docela malý, ale opravdu bystrý.

"Dobrý Andrewe," oplatí mu pozdrav a lehce na něj kývne hlavou. Andrew se posmutněle podívá na záda odcházejícího Connora a zaparkuje zpátky do pokoje. Andrew se většinu svého času snaží udělat Connorovi radost, protože se na něj kolikrát ani neusměje. Andrew si většinou po tom zklamání sedne ke stolu a nakreslí mu aspoň obrázek. Connor jich má plný šuplík, ale i tak zapomíná na klučinovu snahu a zápal pro věc.

Ani se nezastaví u snídaně a běží ke dveřím. Už, už má oblečenou bundu a nasazuje si tmavomodrou čepici, když…

"Connore! Zase bez snídaně?" Kárá jej stará vychovatelka Jane. "Jak si to představuješ?" Výhružně pozvedne prst a nasadí si brýle, které se jí před chvilkou houpaly na krku. V očích má ustaraný výraz a rty se jí spojily do tenké čárky. "Tohle děláš posledních pár měsíců," zvolní svůj tón, "Jestli je něco v nepořádku, víš, že se mi můžeš s čímkoli svěřit." Chytí Connora soucitně za rameno. "Vím, že jsi s tím hladověním před rokem přestal a až do teď ses držel. No tak," otočí si jeho hlavu, tak aby mu viděla do očí, protože se Connor dívá na kliku, "Děje se něco, co bych měla vědět?" Connor se zahledí někam za šedovlasou Jane, a nervózně si hraje s klíči v ruce. Ve tváři má kamenný výraz, tak to stařenka vzdá.

" Dobrá, nemusíš mi to říkat, ale," odmlčí se a upraví mladému klukovi čepici, kterou měl nakřivo, " dávej na sebe pozor. Aspoň kvůli mně." Nasadí přesvědčivý výraz a Connor kývne na znamení souhlasu.

Když už vychází ze dveří do bílé prázdnoty, krátce "babičce" zamává, která si ustaraně čistí sklíčka brýlí o zašedlou zástěru.

Kráčí po zasněženém kamenném chodníku. Pozemek sirotčince je opravdu velký. V jeho středu, odkud Connor právě odchází, stojí stará budova se starou vychovatelkou, která nosí přísný drdol a moudrost v očích. Pozemek má krásný nádech volnosti. Najde se zde úrodná zahrádka, sladký sad s pilnými včelami a menší jezírko. Mezi všemi těmi místy se klikatí úzká pěšinka, mezi zahradami, parkem a květinami. Dnes je však všechna ta krása pokrytá sněhem. Vysoké buky jsou připraveny o všechnu svou listnatou krásu a jehličnaté smrky mají bolestivě ohnuté větve pod tíhou vrstvy sněhu. Krajina je teprve na začátku svého spánku.

Connorovi trvá nejméně osm minut, než se dostane k mohutné železné bráně. Celý pozemek je obehnaný tímto železným plotem. Nesněží, jen se ze stromu sem tam uvolní a těžce dopadne sněhová hromádka, proto se Connor snaží stromům vyhýbat. I když je jeho čepice teplá a příjemná, ušní lalůčky má studené a červené, stejně jako jeho nos. Čepici si na hlavu pevněji nasadí a vytáhne si klíče z kapsy. Najde ten, který patří k zámku. Zdobená brána má jako pojistku řetězy.

"Super," pronese ironicky, neboť je zámek zase zamrzlý, tudíž nejde otevřít. Bránu tedy obratně přeleze a seskočí. Dopadne do sněhu a na nohách ucítí studenou vodu. Sirotčinec není moc bohatý, aby kupoval oblečení na každé roční období zvlášť.

Trochu nohama zatřese, aby z nich opadal sníh, který mu sahá až pod kolena a to je co říct, protože Connor je hodně vysoký. Měří kolem 185 cm, ale jeho váha je bídnější, proto je tichý a nenápadný. Na to, že je hubený, je opravdu silný a odvážný.

Vydá se podél cesty po chodníku směrem ke škole. Za pár minut začíná první hodina, ale nijak nespěchá.

Dorazí deset minut po zvonění. Vyučující mu dá krátké kázání, ale nechá ho být. Connor si sedne do své lavice úplně vzadu u okna. Fyzika. Connor ji má za nejnudnější předmět, stejně jako chemii. Vlastně ani jeden předmět nedává smysl. Connorovi budou tyhle věci stejně k ničemu. Jeho budoucnost i přítomnost je dána a nemůže s tím nic dělat.

Ze své brašny si vytáhne knihy a sešity. Na dně tašky nalezne "věčnou propisku". Usadí se a ze sešitu vytrhne stránku a začne do ní čmárat. Ve tváři má znuděný výraz a moc si nevšímá okolí. Když ale zvedne oči bez toho, aby pohnul hlavou, zahlédne krásné rusé vlasy. Vypadají, jako hnědé vlasy s příměsí rusé. Takové vlasy nikdy nezahlédl až do… Zhluboka se nadechne a potichu zakleje. "Co to sakra…?!" Dívka sedí před ním, akorát mu ve výhledu brání ještě jedna lavice, ve které sedí Andy, místní "tulák".

Dívka se na něj otočí a kupodivu Connora nepozná. Věnuje mu letmý milý úsměv. Její mračně šedé oči pozorují ty jeho, ve vteřině se však otočí zpátky.

"Slečno Campbellová. Postavte se prosím." Vyzvala rusovlasou bytost. Connorovi došlo, že se někdy vyplatí poslouchat a vnímat okolí… Hlavně okolí školy. "Studenti. Představuji vám vaši novou spolužačku." Pokračuje. "No tak, představ se nám a řekni pár věcí o sobě." Učitelka si to představování zřejmě nechala na konec hodiny. Typické.

"Tak… Jsem Gracie Campbellová. Přistěhovala jsem se před týdnem z Everwoodu…" Odmlčela se. Nejspíš neví, jak dál. To, co však Connorovi vrtá hlavou je, že se přistěhovala před týdnem, ale on ji v lese varoval před měsícem.

Spolužáci si šuškali a smáli se. Gracie asi nebude nejoblíbenější. Jeden vykřikl, "A proč ses přistěhovala?" Krátké uchechtnutí. "Everwood byl příliš velká díra?" Spustila se vlna smíchu. Ve třídě je plno pitomců, proto se mohlo zdát, že se směje snad celá třída.

Connor naštvání stiskl v pěst. Gracie se chytla za paži a sklonila hlavu. Učitelka už sice psala tomu blbcovi poznámku, ale smích neustával.

Connor dál pozoroval tu zvláštní holku. Když padla další poznámka, v jejích očích, jako by šlehnul plamen. Opravdu silný plamen. Je však dost možné, že se mu to jen zdá. Moc nejí, třeba má halucinace. Ne, on věří všemu, co vidí a musí zjistit, co je s tou holkou v nepořádku.

Gracie se posadí a skloní hlavu. Connor pořád nechápe, co na tom bylo tak vtipného. Konec hodiny nastal ani ne za minutu. Když Connor vycházel z učebny, zahlédl, jak se učitelka fyziky omlouvá pihaté Gracie. Ta se pak odebrala ke vchodu, odkud ji Connor pozoroval. Gracie do něj ve vchodu vrazila, až se zapotácel. Nebylo to ani tak z nárazu, jako z palčivého pocitu. Jako by ho popálila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 19. října 2013 v 19:18 | Reagovat

wow... Krásný! Abych pravdu řekla, moc jsem si nedokázala představit, jak to bude vypadat, když je hlavní hrdina kluk. Ale teď se mi to začíná hodně líbit. Je to nezvyklé, ale pěkné. A máš dobrý styl psaní. Ale to už jsem ti psala i říkala. xD A kapitolka byla super. Jsem zvěda co je Gracie zač. :) :D

2 Abigail Abigail | Web | 21. října 2013 v 21:51 | Reagovat

Je to krásný i když jsem děj kapitoly místy nepochytila, ale to je asi tím, že už je večer=) Opravdu dobře píšeš a tahle povídka mě začíná bavit =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Jsem součástí: