15. kapitola SM - 0%

7. Kapitola - Jeskynní království

19. září 2013 v 16:36 | Charbon |  Srdce modrokrevných
Guten tag :D
No jo, dneska jsme měli němčinu. Na začátek se chci omluvit, protože jsem tuhle kapitolu chtěla dopsat už včera, ale nějak... Se mi nechtělo. V posledni době jsem unavená a mám pocit, že usnu i za cesty domů, ale dneska jsem se k tomu dokopala a slibovaná úvaha, nebo poezie určitě bude :)
Užijte si kapitolu, já jdu zatím vymýšlet tu úvahu, nebo prostě něco co napíšu.


7. Kapitola - Jeskynní království

Ethan mě ujistil, že jsme mírumilovná rasa. Teď už plujeme jeskynní řekou, která podle Ethana nese název Křídelná stoka. Jméno získala podle malých snad doslova průhledných rybek s křidélky, které pod námi plují a některé nám sem tam prolétnou nad hlavou. Jsou roztomilé a má ruka, která se prsty lehce dotýká hladiny, si s malými rozpustilými rybkami hraje. Na dně jsou jasně vidět ornamenty zdobené mušle a korály. Tahle jeskyně je opravdu zvláštní.

Ethan pomalu pádluje. Spolu se mnou pozoruje kamenitý strop, na kterém se odráží každý pohyb a každé žblunknutí ve stoce. Ze stropu na mě spadne pár kapek, a když dopadnou někde za můj krk, tak se zimou oklepu. Kapičky jsou tak ledové, že se mi najednou zdá, že je tu větší zima.

"Vzala jsi ho s sebou?" Položí mi po dlouhém tichu otázku kluk s lesklými havraními vlasy. Popravdě nevím, o čem to mluví.

"Co máš na mysli?" Odpovím na otázku otázkou a nervózně si prohrábnu vlasy. Jsou vlhké z těch ledových kapiček, které se na nás každou chvilku snášejí.

"Astroláb… Ten co jsem ti dal," poví s nejistotou v hlase. Ano mám ho. Řeknu v duchu a vytáhnu ho z kapsy. Přejedu po něm palcem a pohlédnu na Ethana. "Tady máš," podal mi dýku, kterou měl za pasem a já si jí očividně nevšimla. Loďka se pohupuje na místě a odhání malé křídelnatky. "Řízni se a do ruky chyť ten astroláb." Už mám docela dost krve, ale bolesti se nebojím. Nadechnu se a pomalu zase vydechnu. Na pravé dlani si udělám krvavou rýhu a krev začne rychleji téct. Astroláb si vložím do ruky a sevřu v pěst. Trochu to zaštípe, ale dá se to vydržet.

Astroláb, jako by se začal měnit. Vznesl se már centimetrů nad mou ruku od krve a začal se točit a zářit. Přes zář nebylo nic vidět, a když zeslábla, z astrolábu se stalo něco úplně jiného. Byl to stříbrný řetízek a na něm vyselo malé lidské srdce, teda až na to, že bylo spíš do modra. Na pár místech byl přívěsek skleněný a já přes něj viděla, jak se v něm pohupují vlny modré husté kapaliny. Jistě to byla má krev. Zaujatě jsem si přívěsek prohlížela a každá část mého těla poznala, že se loďka znovu rozjela.

"Co to je?" Zeptám se a malý přívěsek svírám v levé ruce, protože ta pravá mě začala docela bolet. Ethan se do pádlování víc opře. Za zatáčející řekou se objevuje nějaký prostor. Na protější stěně se hemží stíny.

"Je to něco jako tvůj talisman. Ochrání tě jednak před mým slíděním ve tvé hlavě, ale taky slíděním ostatních, tedy těch zlých. Pokud nějakého takového potkáš, srdce tě jemně píchne do tvého srdce. Jsou to sice lidé se schopností vnímat nás elfy, ale pokud jej budeš nosit, nepoznají, že jsi modrokrevná." Při slově modrokrevná se na něj otočím od krásné lesknoucí se hladiny. Loďka narazí na břeh a zůstane stát.

"Modrokrevná… To proto mám někdy modrou krev?" Ethan odloží pádla a chystá se odpovědět, když na nás někdo promluví.

"Ahoj!" Pozdraví hnědovlasá dívka se zelenýma očima. "Už jsme vás očekávaly," sklouzne pohledem na mě a prohlíží si mne. "Ty budeš určitě Heria Evansová. Já jsem Sophie, druh lesního elfa." Věnuje mi milý pohled a podá mi ruku. Oplatím jí stisk a vylezu z loďky porostlé mechem.

"Ahoj, ráda tě poznávám," pousměju se. "Ty jsi lesní elf?" Zeptám se nadšeně. Kývne a ukáže na rameno. Má na sobě jen tílko, takže vidím část ornamentů, které se jí táhnou ze zad. Ornamenty jsou ve smaragdové a světle zelené barvě. Vypadá kouzelně.

"Ano, žiji tu celý život, proto nemám příjmení. Nikdy jsem nebyla dál jak v lese." Pozná na mě, že jsem nervózní. "Neboj, za pár dní si zvykneš na to, kdo jsi a zjistíš plno věcí." Poplácáním po rameni se mě snaží uklidnit.

Vydáme se do velké jeskynní místnosti. Je přímo obrovská a musím si zvyknout, že nejsou tak stísněné, jako chodby, kterými jsme se sem dostali. Vylezeme z díry ve skále, která vede ke stoce a hned vpravo asi čtyřicet metrů od nás teče vodopád. Je mnohem krásnější a výraznější, než ten, který je u vchodu. Třpytí se jako stěny a plavou v něm malinké křídelnatky různých barev. Uprostřed a podél stěn, dokonce i nějak přidělané ke stěnám a stropu jsou chatky a malinké domky, do kterých se maximálně vejdou dvě místnosti. Úplně uprostřed stojí velký oválný stůl, ke kterému se vejde určitě víc než dvacet lidí.

Procházíme menším davem a pozorujeme - tedy spíš já pozoruji - nové elfy a jejich tváře. Zjistím, že domky jsou jen malé stánky a obchůdky. Ty na stěnách slouží jako sklady jídla a některé jako vchody do chodeb, kterými se dostanou do bytů.

"Existuje tady plno různých elfů každý z nich má nějakou svoji zvláštní schopnost. Někteří se dokážou zneviditelnit, někteří mají dokonce křídla, nebo ploutve." Pozastaví se. "Já dokážu rostlinám dávat život a urychlit jejich růst." Ukáže na Ethana. "Tady… Tvůj ochránce se umí teleportovat a s sebou může vzít až tři lidi." Všechno mi to přijde tak nové, že si ani nevšimnu, že mám otevřenou pusu. Urychleně ji zavřu.

"A co dokážu já? Kromě toho, že piju krev…" Při posledních dvou slovech se zachvěju, ale nikdo si toho zřejmě nevšimne.

"To zjistíš sama, teď to každopádně nikdo neví." Prodíráme se davem bytostí, které se snaží dostat se ke svému oblíbenému stánku. Snažíme se dostat až k vodopádu, ale už teď na své kůži pociťuji kapičky třpytivé vody. Projede mnou chlad, díky kapičkám, které jsou stejně studené, jako ty co byly ve stoce. Co bych ale chtěla po jeskyni?
Když už jsme u vodopádu, Sophie znovu spustí. "Tak, právě stojíš u vodopádu Odpuštění. Je to náš zdroj a prakticky nás živí. Ochraňuje Elion, naši královnu. Přesně tam," ukáže doprostřed vodopádu. "Tam má Elion své komnaty." Ethan od té doby, co jsme byli v loďce nepromluvil ani slovo, ale mám takový pocit, že všechno to vyprávění a vysvětlování nechává na Sophie. Dotknu se přívěsku na mém krku a ucítím, jak zapulzuje. Je o trošku větší než hrací kostka. Nahmatávám věnčité cévy a překvapivě jsou tam tak přesně vyryté, že je rychle najdu.

Nedávala jsem pozor, takže teď nevím, jak se ten krásný vodopád vytékající z chladné kamenné zdi otevřel a do vchodu se postavil most. Ničemu se nedivím, protože tohle je to poslední nejdivnější. Vejdeme na most a naše kroky směřují k velké puklině ve skále. Most je z mahagonu a vlastně vše, co je tady ze dřeva je vyrobeno z mahagonu. Teď už chápu, proč se mi vždycky tak líbila jeho tmavě hnědá načervenalá barva. Tvrdé a krásné dřevo. Přesto se na něm dobře spí.
"Elion tě už očekává." Šeptl ke mně někdo tak tichým hlasem, že jsem ho málem ani nevnímala. "Pojď, neztrácej čas," ozval se znovu. "Drahocenný čas…" Utichl hlas posledními slovy. Nechápavě jsem se podívala na Sophie a zjistila jsem, že nás Ethan už nenásleduje.

"To je Ozvěnka. Je to takový náš rozhlas, hlavně u královny. Hlas mladé dcery válečníka a Prvotní elfky. Zemřela v sedmi letech a to všechny zasáhlo, protože byla milá a dobrosrdečná. Měla být další na trůnu a všichni věřili, že naše světy osvobodí." Smutně se zahledí do země. "No, tak zahni hned tady nalevo a tam královna pobývá… Uvidíme se potom." Pokývnu na ni a ona se vydá zpátky. Podle popisované cesty zahnu doleva a zaklepu na, jak jinak, velké a těžké mahagonové dveře. Klepadlo je nejspíš z křišťálu a krásně svítí, takovou bílou barvou. Udeřím s ním do dveří, zvuk se rozlehne po celých komnatách. Podlaha je z obyčejného jeskynního kamene, ale je rovná.

Naproti ozvěně se ozve jen tiché: "Pojď dále."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 19. září 2013 v 16:46 | Reagovat

Wow.. Krása :) Fakt úžasný. Ta Sophie je mi strašně příjemná ani nevím proč. :) No tohle pro mě bylo alespoň nějaké odreagování jelikož teď píšu Moonlight a tam je to samá hádka :D xD

2 Charbon Charbon | E-mail | Web | 19. září 2013 v 17:44 | Reagovat

[1]: Tak krásný to přece není :D Ale jinak díky, vážím si toho a hlavně vašich názorů, které mě posunují výš a výš :)

3 Violett Violett | Web | 21. září 2013 v 0:59 | Reagovat

Užasné :)Sice mě stále mrzí, že nakonec to budou elfové, ale je to tvoje věc o kom píšeš :) Aspon jsem se odreagovala, než začnu pokračovat v příbězích :D

4 Charbon Charbon | E-mail | Web | 21. září 2013 v 18:04 | Reagovat

[3]: Díky a pročpak nechceš elfíky? xD Neboj nebude to jako... Nevím... Nějací moc hodní elfové :D Jako z pohádek :D Takoví moji.... Vymyšlení :D

5 Sonia - theshadowsofdarkness Sonia - theshadowsofdarkness | Web | 28. září 2013 v 11:01 | Reagovat

Páni, krásné a ty jeskyně jak jsi je popsala. Chtěla bych se tam podívat! (kdyby něco takového bylo) Musí to být tak kouzelné!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Jsem součástí: