15. kapitola SM - 0%

4. Kapitola - Ovládnutá

21. srpna 2013 v 20:55 | Charbon |  Srdce modrokrevných
Další kapitola na světě! Snad se bude líbit a doufám, že tam nemám moc chyb... :D


4. Kapitola - Ovládnutá

Poslední dva dny jsem snad vůbec nespala. Možná jen chvilkami jsem trochu podřimovala, ale nestačilo to. Nevyspaná a znuděná ležím v posteli a jsem trochu naštvaná na Tess. Proč za mnou nepřišla? Zapomněla na mě? Sice přesně nevím, jak dlouho tu jsem, ale určitě dost dlouho na to, aby si na mě udělala čas. Fyzicky je mi vážně dobře a už mi dokonce sundali i obvazy. Popáleniny se po řádném mazání mastiček změnily v červené fleky a modřiny… Zmizely. Dnes mi budou z obočí vyndávat stehy. Docela špatně se mi rána hojila.

Vzkaz… Přišla jsem na to, co je ten předmět, co mi spadl na zem a já na něm následně uklouzla. Je to astroláb. Starý astronomický přístroj, který používali staří astronomové a astrologové. Vzpomněla jsem si na to, zrovna když jsem nemohla usnout. Astroláb je krásný. Moc se mi líbí a chtěla bych vědět, kdo mi ho daroval.

Rodiče za mnou byli dvakrát, ale ne moc dlouho. Ani oni nevědí, od koho přívěsek je. Listítko mi dali rodiče. Když tu byli poprvé, asi se zapomněli zmínit. Někdy si s ním z nudy hraju a představuju si život zavřená ve skleněné kouli. Zatřepu s ním a počkám, až se na zem snese poslední červený list. Pozoruju i bublinky, které se většinou tvoří zevnitř po obvodu těžítka.

Doktor se zatím neukázal, až na pár sestřiček co mi měnily obvazy a potíraly popáleniny nějakou mastí. Chci se ho zeptat, jak dlouho tu jsem. Sestřičky to nevědí, i když by asi měly. Hlavně chci vědět dobu, co jsem byla v bezvědomí.
Dnes ráno vstávám poměrně brzo. Rozsvítím lampičku, protože je ještě docela tma. Docela se divím, že jsem usnula. Myslím, že si to po tom všem zasloužím. Kdo ví, co bude dál… Třeba budu takhle špatně spát i v budoucnu, nebo se stane několik další, mnohem horších věcí.

Vstanu z postele a vydám se ke dveřím. Potřebuju se osprchovat a koupelna je jen kousek od mého pokoje. Vedle dveří je skříň s mým harampádím. Vezmu si z ní jen menší taštičku s kartáčkem, pasnou, šampónem a dalšími hygienickými věcmi. Osuška je složená na poličce a tak ji vezmu taky. Dvířka od skříně zaklapnu a vydám se na cestu. Vyjdu ze dveří a zahnu doprava. Koupelna je na konci chodby. Jdu pomalu. Většina lidí ještě spí, takže budu v koupelně nejspíš sama.
Jsem skoro u koupelny, ale někdo do mě zpoza rohu vrazí a mě z rukou vypadne ručník i s hygienickou taškou. Je to ten doktor, který se tak dlouho neukázal. Kvůli šeru v chodbě ho vidím jen nepatrně, ale poznala jsem to, je hlavní. ,, Promiňte!" Omlouvám se spěšně. Sehnu se k zemi a začnu sbírat své věci. On s sebou nic neměl, takže teď jsem tu za nemehlo nejspíš já.

,, V pořádku, to já bych se měl omlouvat," řekne a zvedne mi ručník. ,, Právě jsem Vás chtěl navštívit. Slyšel jsem, že málo spíte." Jak to ví? Řeknu si v duchu. Podezíravě si ho změřím a vezmu si od něj ručník, který mi podává.
,, Vlastně jo. Spím vážně málo a ani nevím, čím to je." Po těchto slovech se zadívám do země a mezi námi zavládne na pár minut ticho. Protrhnu ho já. ,, Víte, chtěla bych se osprchovat, tak můžete přijít ke mně na pokoj někdy kolem oběda." George si trochu nervózně prohrábne vlasy. Některé pramínky mu rozpustile spadají do obličeje. Vlastně má celou hlavu takovou rozcuchanou, ale líbí se mi to. Sakra, takhle nemůžu přemýšlet o mém doktorovi. Trochu se začervenám.
,, Ano, to by šlo. Takže se u Vás stavím až za,… Šest hodin." Souhlasí a už je na cestě pryč. Jen se za ním krátce ohlédnu a pokračuju do koupelny. Jak jsem říkala, budu tady sama a to je super. Soukromí.

Svlékla jsem se a noční košili hodila na parapet okna, přes které není vidět dovnitř ani ven. Vlezla jsem zrovna do té sprchy, která byla u okna. Pustím vlažnou vodu a nejprve si umývám vlasy. Šampon jsem dostala k svátku od Tessy. Znovu mě zaplaví zklamání, ale přestávám na to myslet.

Po relaxační sprše se obléknu zpátky do noční košile a už ťapkám zpátky. Trochu to klouže, protože jsem šla bosky a párkrát uklouznu, ale nespadnu. Naproti mého pokoje stojí automat na kávu. Vrátím se do pokoje a ručník přehodím přes jednu židli. Taštičku dám zpátky do skříně a už otevírám šuplík, kde mám schovanou peněženku. Vytáhnu ji a zamířím zpátky k automatu. Stlačím pár tlačítek a z přístroje si vytahuji horkou čokoládu. Musím říct, že je tady docela zima. Mě je vlastně skoro pořád zima.

Zavřu za sebou dveře od pokoje. Přijdu ke stolu a postavím na něj čokoládu. Vezmu jednu ze dvou židlí a postavím ji naproti oknu. Ze stolu si vezmu horký nápoj a sednu si na židli. Teď si začínám všímat, že je tu velký průvan. Až moc velký. V tu chvíli mi dojde, že venku opravdu hodně fouká a okno je otevřené doslova dokořán. Teď už se chytám za ramena, jaká je mi zima. Kelímek postavím znovu na stůl a snažím se okno zavřít, ale nějak to nejde. Něco cítím. Nevím co, ale přitahuje mě to. Není to, jako že bych cítila vůni. Je to pocit. Táhne mě to.

Okno nechám otevřené a jako omámená vylezu na parapet a senu si na něj. Nevím, co dělám. Jsem asi dva metry nad zemí. Můj pokoj je ve druhém patře, takže to možná bude víc než jen dva metry. Rukama se opřu o hrany u okna. Chci skočit. Nebo nechci?

Jeden nádech, druhý… A už padám. Kolem mě sviští vítr a připadám si, že padám hrozně pomalu. Hned jsem však na zemi. Dopadnu na nohy na parkoviště a udělám jeden kotoul. Nic se mi nestalo a ani tomu nemůžu uvěřit. Mé tělo jako by neposlouchalo mozek, který říkal, ať se vrátím. Mé nohy šly a oči se dívaly pořád dopředu. Slyším každý vánek, každé šustnutí. Jako bych měla silnější smysly. Najednou se rozběhnu. Běžím tak rychle, že ani nevidím okolní krajinu, jen to co je přede mnou. Přelezu plot nemocnice a jdu po trávě. Vypadá to, že se nemocnice nachází blízko lesa, na konci města. Je pravda, že jsme se přistěhovali před rokem a u nemocnice jsem ještě nebyla. Je ale pěkně opravená a uprostřed je zahrada s parkem. Pokud se dostanu z tohohle maléru, tak tam určitě zajdu.

Jdu pořád dál k lesu. Vidím, že se tam míhají stíny. Roztluče se mi srdce. Nechci tam jít, ale své nohy a to co mě tolik ovládá, nezastavím. K lesu se přibližuju čím dál blíž a tím víc mnou v duchu mává strach. Tvářím se odvážně a dravě, i když nechci.

Běžím odhodlaně a sebejistě. Běžím jako lovec. Znovu to pocítím. Je to jako výbuch energie, který se rozlije po celém mém těle. Musím uznat, že je to příjemné a vzrušující. Teď, jako by ta věc ovládla i můj mozek. Teď už běžím i já. Opravdu já. Chci! Já chci. Běžím ještě rychleji. Proběhnu mýtinou zpátky do lesa. Už se musím blížit prostředku. Větvě všech stromů kolem mě, mi na obličeji tvoří škrábance, ale nic s tím nedělám. Krajina se pomalu rozsvěcuje a jako by padala moje energie. Má moc.

Najednou ztratím balanc a zakopnu o pařez. Kolem mě se pořád svíjejí stíny. Dopadnu přímo do borůvčí. Stíny vypadají, jako by… Mě uctívaly. Zní to zvláštně, ale… Klanějí se. Trochu mě to vyděsí. Slunce už pomalu vychází. Zasvítí na mě první paprsek slunce. Nemůžu dýchat. Zakašlu a snažím se nadechnout. Nejde to… Dusím se a ruce mám na krku.

Jeden z těch stínů na mě začne ukazovat a pak na strom, který pod sebou má stín. Tentokrát je to stín způsobený sluncem. Kývnu na stín, který mi zjevně pomáhá, a přiskočím ke kmeni stromu. Opřu se o kůru a zhluboka se nadechnu. Mé dýchací trubice se otevřely. Cítila jsem to. Najednou ze mě vyprchává energie a já si všimnu, že mám snad celé ruce poškrábané. Moc na škrábance nevidím, tak se jednoho z nich dotknu. Na prstech ucítím krev a podívám se na ni z blízka. Vytrácí se z ní modrá barva.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Violett Violett | Web | 22. srpna 2013 v 0:12 | Reagovat

Skvělé jako vždy.
Ten doktor je mi nějak podezřelý :D
No kdysi jsem četla knihu a upíři tam měly modrou krev. Snažila jsem se podle toho napsat ale nepovedlo se.
Ty to máš ale uplně jiné a aspon jedné z nás se povedla povídka (příběh) s modrou krví :)

2 Charbon Charbon | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 0:21 | Reagovat

[1]: To jsem ani nevěděla, že existuje :D A díky, ty máš zase takové... Nejlepší komentáře, že napíšeš i něco co si myslíš o samotném textu nebo příběhu. Vidím, že komentuješ dost pozdě, ale v tom není samozřejmě problém, teď ti taky odepisuju pozdě :D Ani nevím jak mě to s tou moudrou krví napadlo... :D

3 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | 22. srpna 2013 v 9:12 | Reagovat

Krásný.. Ano píšu to v každém komentáři ale ono je to prostě pravda! Jinak.. Jsem zvědavá co je hlavní hrdinka zač. No nechám se překvapit. :) :D

4 Charbon Charbon | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 12:01 | Reagovat

[3]: No to se nech :D A jinak díky :3 Kámoško :3

5 Sonia - theshadowsofdarkness Sonia - theshadowsofdarkness | Web | 23. srpna 2013 v 11:43 | Reagovat

Ááá, úžasná povídka!:3 nemůžu se dočkat na další díl:)

6 Charbon Charbon | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 12:18 | Reagovat

[5]: Díky, jsem ráda za každého dalšího čtenáře :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Jsem součástí: