15. kapitola SM - 0%

3. Kapitola - Vzkaz

19. srpna 2013 v 16:41 | Charbon |  Srdce modrokrevných
Konečně jsem ji dopsala :). Snad se bude líbit...


3. Kapitola - Vzkaz

Slyším povyk a nevidím skoro nic, až po chvíli se mi trochu vyjasňuje před očima. Mžourá na tři postavy nade mnou. Hádají se, ale nevím přesně o čem. Snažím se to však zaregistrovat.

,, Musí jít domů!" Rozpoznám hlas mé nevlastní matky a mé víčka se ještě o kousíček zvednou. Jsou tak těžká, až se divím, že to vůbec dokážu.

,, Paní Ewansová, musí zůstat na pozorování-,"někdo doktora přeruší a já už vidím i slyším mnohem jasněji.

,, Už otevřela oči!"Uslyším otce, který se jako jediný do hádky nezapojoval. ,, Jak je ti kachničko?" Zeptá se mě starostlivě a použije mou přezdívku u rodičů. Zvednu ruku a chytím ho za tu jeho a matka se přidá.

,, Mám se dobře a to hlavně díky vám. Jsem ráda, že tu jste," usměju se na oba své rodiče a oni se na mě starostlivě podívají. ,, Děje se něco? A proč jste se před chvílí hádali s doktorem?" Věnovala jsem krátký pohled zdravotníkovi, který stál u dveří.

,, Víš… Chtěli jsme, aby ses vrátila domů, ale tady doktor nám to nepovolí." Střelila po něm skoro vražednýma očima. ,, Takže tu budeš muset asi zůstat, ale neboj. Je to pěkná nemocnice a určitě se o tebe dobře postarají."Znovu mě pohladila po vlasech, ale já jen zavrtěla hlavou.

,, To je přece v pořádku. Myslím, že se o mě postarají přímo skvěle!" Odporovala jsem možná až moc radostným hlasem. Doktorovi stojícímu opodál jsem věnovala dva koutky úst nahoře a on mi je oplatil. ,, Můžete jít. Udělejte si společný den a oslavte třeba to, že jsem vůbec přežila a o mě si nedělejte starosti."

,, Dobře tedy… Donesli jsme ti pár věcí z domu, aby ses nenudila a měla se do čeho převléknout," políbila mě mamka na vlasech a otec mě objal. ,, Ahoj kachničko." Řekli jako jeden a už byli pryč. Doktor tu stále postával. Po chvilce ke mně přišel a zeptal se mě:

,, Chcete vědět, jak jste dopadla?"Jen jsem přikývla a muž v bílém plášti a s deskami v rukou mluvil dál. ,, Vaše tělo utrpělo hlavně popáleninami a zřejmě jste spadla ze schodů, takže jste měla otřes mozku a dost ošklivou ránu na hlavě. Jinak, kromě pár pohmožděnin jste si nic nezlomila. Popáleniny máte hlavně na levé části těla," dál čte z desek. ,, Hlavně bok a levá ruka." Informoval mě a já si prohlížela jeho visačku. George Marriott. Něco mi to říká…

,, Aha,… No, jak to vlastně dopadlo s tím požárem? Kde je Cecily?" Vzpomněla jsem si na ni a tím pádem i na Tess. Co vlastně teď dělá? Ví, že jsem tady? Utekla před požárem včas? Nevím.

,, Slyšel jsem, že požár byl založen úmyslně, ale moc toho nevím. Nikoho jiného ze školy nepřivezli, takže vaši blízcí budou nejspíš v pořádku." Vydechla jsem a začala si víc všímat Georgova obličeje. Přistihla jsem se totiž, že pořád zírám na jeho hruď, kde se visí jeho jméno a obličej.

George si prohrábne své černé vlasy. Nejsou tak černé jako ty moje, ale rozhodně v sobě mají něco zvláštního. Pozoruje mé oči těma svýma. Mají barvu toho nejmodřejšího moře, které jsem… Nikdy neviděla. Ano, žiju skoro u moře, ale nejmodřejší moře nebo oceán si představuju… Krásnější a hlavně majestátnější.
Doktor vypadá docela mladě. ,, Kolik Vám je?" Otázka jej trochu zarazí, ale odpoví.

,, Nevím, jestli bych Vám to měl říkat. Jste moje pacientka a… To by bylo divné." Trochu zklamaně se na něj kouknu, rozhlédnu se po místnosti. Je skoro celá bílá. Místnost tvoří nějaká obyčejná dřevěná skříň, nejspíš s mými věcmi, stůl a dvě židle, pohovku, postel, na které ležím a noční stolek. Stojí na něm asi dvě vázy s kyticemi a vzkazy. Vedle nich je postaveno pár postaviček a k držadlu na šuplíku jsou přivázané barevné balónky, které jsou napuštěné heliem, a na každém napsáno: Pro radost! Ze stolku zvednu sněhové těžítko. Zatřepu s ním. Překvapivě se po kouli nerozvíří sníh, ale malé barevné listí jako na podzim. Je to moje oblíbené období. Takové bezstarostné. Škola začíná, takže toho moc nepokazíš, teploty se dají ustát a vánek čechrá listí, které následně skončí shrabané na zemi.

V listítku je několik barevných stromů, hlavně javorů, a uprostřed zkroucená cestička, vedle které stojí zdobená lavička. Jako v parku. Na skleněném povrchu se odráží můj obličej. Trochu se zděsím z toho, jak vypadám, ale nedám nic znát. Kolem hlavy mám omotaný obvaz a konec levého obočí zdobí stehy. Znovu se ponořím do barevného světa. Kéž bych mohla být jeden z těch listů. Jen tak plavat sem a tam a pozorovat, co se děje za skleněnou plochou. Možná bych toužila po svobodě, ale věděla bych, že v kouli jsem v naprostém bezpečí před nebezpečným světem.

Všimnu si, že doktor stále stojí naproti mé posteli a pozoruje mě. Trochu mě to děsí. ,,Potřebujete ještě něco? Nechcete něco proti bolesti?"

,, Ne, děkuji. Pokud budu potřebovat, dám vám vědět." Po těchto slovech odejde s lehkým bouchnutím dveří. Chtěla jsem se posadit, ale jako bych byla k té posteli přikována řetězy bolesti. Chci zaskučet, ale z mého nitra se vydere jen vzlyk. Ani nevím co to se mnou je. Co mají znamenat ty sny? Radši bych už nikdy nespala, radši bych spánkem umřela, ale vím, že to nejde. Je to nemožné, protože když jsem vážně hodně unavená, je to jako byste mi na víčka postavili kovadliny.

V dlaních ještě svírám listítko. Z pravé ruky mi trčí červená hadička. Na okamžik se mi zdá, že krev zmodrá. Už naprosto blázním! Proč prostě nemůžu být normální holka s normálním životem?

Mé oči se zaměří na vzkaz, který leží na nočním stolku hned vedle postele. Je to jen malý přeložený papírek. Má na sobě napsáno mé jméno. Zvednu ho, ale něco z něj vypadne a hlasitě to zacinká o podlahu. Pokouším se zvednout, ale je to skoro nemožné. Nebudu doktora volat, když zrovna odešel. Počkám, až se někdo objeví. Na zdi nad dveřmi jsou pověšené nástěnné hodiny. Velká ručička ukazuje na dvanáctku, malá na šestku a ta nejtenčí je k nezastavení. Venku se stmívá a já na chvíli usnu.

Vzbudím se, když už na nebi pluje úplněk. Ani se nemusím dívat z okna, když mi svítí přímo do pokoje a světlo se od dveřní kliky odráží, do mých oči. Cítím se mnohem lépe odpočatá. Od okna se ozývají divné zvuky. Jako kdyby do okna někdo házel štěrk. Díky svěžímu spánku beze snů se dokážu lépe hýbat. Dokážu se posadit. Pruhovanou peřinu ze sebe shodím na linoleum. Vytočím se tak, abych mohla slézt z postele. Někdo mi musel z ruky vyndat hadičky a o to je pohyb lepší. Trochu se mi motá hlava, tak se radši přidržuju okolního nábytku. Postavím se na nohy a trochu nemotorně se zavrtím. Udělám první krok a na něco šlápnu. Noha mi podjede a já s žuchnutím ležím na zemi. Přetočím se na záda a hledám věc, na kterou jsem šlápla.

Vypadá to jako nějaký talisman, ale přesně nevím co to je. Má to zlatou barvu a na povrchu jsou různé kruhy a znaky. Něco mi to připomíná, ale nemůžu najít to správné slovo, ale mám to na jazyku. Postavím se a zvláštní věc zvednu z podlahy. Položím ji vedle vzkazu. Vzkaz je prázdný. Našla jsem na něm jen mé jméno. Zvláštní. Chci vědět od koho to je, i když vím, že je to nemožné. Ale já to zjistím. To vím jistě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 19. srpna 2013 v 19:32 | Reagovat

Krásný. Jsem zvědavá, jestli Heria zjistí, kdo ji poslal ten vzkaz. :)

2 Violett Violett | Web | 21. srpna 2013 v 1:06 | Reagovat

Užasný. Taky mě to zajímá, ale už mám nějaké tušení kdo to byl :D
Taky doufám, že jedno budu psát tak jako ty :) Prostě skvěle vybíraš slova a... nevím jak to popsat. pROSTĚ SKVĚLÝ.

3 Charbon Charbon | E-mail | Web | 21. srpna 2013 v 12:14 | Reagovat

[2]: Tímto ti děkuji za tvé komentáře a uznání! Zatím mi píšeš ty nejhezčí komentáře a to mě fakt těší :3 Musím si taky přečíst tvou povídku!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Jsem součástí: