15. kapitola SM - 0%

2. Kapitola - Černý jelen

13. srpna 2013 v 15:52 | Charbon |  Srdce modrokrevných
Ahoj :3. Dopsala jsem další kapitolu a doufám, že teď bude o něco napínavější! Užijte si to!
PS: Hlavní hrdinka není upír! :D


2. Kapitola - Černý jelen

Zahajovací den už pomalu začíná. Sedím na jedné ze školních židlí, které jsou teď na tu hodinku přestěhované do tělocvičny. Pozoruji přicházející spolužáky a některé rodiče. Otočím se na pódium a zjistím, že vypadá jinak než jindy. Nad pódiem totiž visí jakési bílé plátno, které propouštělo jen stín jakési hromady. Plátno sahá až dolů a na podlaze je zbytek skrčený. Před stíny - při té myšlence mě zamrazí - stojí pultík, nejspíš z nějakého světlého dřeva. V dřevech se moc nevyznám, poznám jen mahagon, ze kterého je většina nábytku v mém pokoji.

,, Ahoj Herio!" Myslím, že jsem dostala infarkt. Nadskočila jsem a pár sekund lapala po dechu.

,,Takhle mě nesmíš děsit! " Napomenula jsem ji a ona jen pokrčila rameny a sedla si nalevo hned vedle mě. Ta bafající holka je má nejlepší kamarádka Tessie. Je to potrhlá a sebejistá blondýna. Hodně sebejistá, na rozdíl ode mne…

,,Máš krásný šaty!"Pochválí mě a laškovně se na mě usměje. ,,Jako vždycky!", trochu se začervenám a pochvalu jí oplatím.

,,Díky, ale ty taky,"hrdě jsem ji poplácala po rameni a zjistila, že tělocvična je již plná. Šťouchnu do Tessy a prstem jí naznačím, že proslov ředitele už bude začínat. Ne, že by mě to nějak zajímalo, ale je slušnost se aspoň dívat.

Na pódium vesele vyběhne ředitel. Je to docela optimista. ,,Milí žáci a rodičové. Jako každý rok už přes padesát let se zde scházíme, abychom započali nový školní…"Přestala jsem poslouchat řeči, které slyším každý rok a zaměřila jsem se na plátno. Někdo za ním byl. Stín se zářícíma bílýma očima. Byl mužské postavy, a jakmile spatřil můj pohled, jako by se chystal utéct. V tu chvíli jsem si myslela, že odhalím jeho tvář, ale když vyběhl, viděla jsem jen černou šmouhu a byl pryč.

Zavrtím se na židli a nejistě si začnu pohrávat s rukama. Mám dojem, že mi právě po obličeji stekla kapka potu. Jen sny… Jen SNY! A noční ďasy! Přesvědčuji se v duchu. Asi zešílím.

Pořád zírám na tu bílou látku, jestli neuvidím ještě nějaký stín. V duchu se ale pokárám, protože si myslím, že je hloupost, abych něco takového viděla. Zavrtím hlavou a zamrkám očními víčky. Znovu se zaměřím na ředitele.

,,Tato firma nám věnovala deset nových počítačů i s monitorem a dalším příslušenstvím!"V tom momentě plátno spadne na zem a já zjistím, že ta hromada byla pouze výstavka jednoho počítače, monitoru a dalších věcí k počítači na ukázku. Ozve se hlasité tleskání a ze zadní řady skandování fotbalistů. Ani se nedivím, když máme dost dobrý fotbalový tým. Zřejmě se ta firma stala sponzorem školy. Nevím, jak se jmenuje a zajímá mě to, protože můj otec vlastní právě firmu na výrobu počítačů a příslušenství.
Všichni se na pokyn ředitele zvednou a zamíří do svých tříd, aby se přivítali s třídním učitelem. Jdu se svou skupinkou a vydáváme se neznámou cestou. Nejspíš nám přiřadili nové a jiné třídy.

Cestou myslím na Sindie, jak mě houpala na houpačce zavěšené na krásné a kouzelné vrbě, když jsem byla malá. Hodně jsem si u té vrby hrála. Hlavně se Sindie, proto to bude krásná vzpomínka na ni. Dokonce si vymyslela pohádku, kde vystupovala kouzelná vrba, která dávala sílu nádherným bytostem. Nikdy neřekla, co to byly za bytosti a ani mi to nevadilo. O to víc jsem byla zvědavá. Doufám, že mi tu povídku někdy dopoví.

Všichni z mé skupinky vcházejí do naší nové třídy, ale já něco ucítím. Něco štiplavého a dusícího. Vydám se zpátky a po chvilce se rozběhnu, protože kouř je už tak hustý, že mám strach, že někdo u plamene uvízl. Uslyším křik. Přesně toho jsem se obávala.

Teď už sprintuju. Šaty mi zešedly kouřem, ale i tak se nařasené konce pohupují, jako by se nic nestalo. Sundám si podpatkové boty a přidržím si lem šatů, aby se mi lépe běželo. Kousek si dám před ústa. Teprve teď slyším požární poplach, ale i tak se nezastavím. Kouř vychází někde od sklepa. Dveře jsou pootevřené. Někdo do nich ze vnitř praští tak prudce, že mě dveře zasáhnou přímo do obličeje. Zamlží se mi před očima a z nosu mi teče krev, ale pohotově se zvednu a mířím přímo do sklepa. Sejdu po schodech až dolů. Všude jsou trubky a nedá se tu moc chodit díky nízkému stropu. Konečně najdu zdroj pláče, i když vidím jen žlutou šmouhu sedící u uhlí. ,,Panebože…"Ta malá holčička s rusými vlasy je malá sestra Tessie. Bez váhání utrhnu kus z látky šatů a přiložím ho Cecily ke rtům. ,,Drž si to ano? Bude to v pořádku, dostanu tě ven."Ujistím ji a vezmu ji do náruče. Dá mi to dost námahy ji zvednout, ale podaří se mi to. Stoupám po schodech a lehce klopýtnu. Včas se však dokážu zapřít o zábradlí a udržet rovnováhu. Další schod… A další.

Někdo, nebo něco mě chytí za nohu. Pustím malou holčičku na schody. ,,Utíkej! Zvládneš to!"Zavolám na ni, zatím co zápasím s rukou protivníka. Stačí jedno malé škubnutí a řítím se po schodech zase dolů. Kutálím se, a co vteřinu se bouchnu. Při dopadu se prudce praštím do hlavy. Bolí mě celé tělo a navíc ztrácím vědomí. Poslední co vidím, je zlomyslný plamen a žár co se ke mně rychle blíží. Pak už nic.
…..
Pootevírám oči. Cítím, jak mě něčí ruce zvedají a následně odnášejí pryč. Levá ruka mě pálí a štípe. Pokusím se na ni podívat, ale znovu upadnu do bezvědomí.

Znovu se probouzím a tentokrát mě ta osoba donesla až do chodby a pokračuje dál. Bolestně se té bytosti podívám do tváře, ale vidím jen tmavé šmouhy. Vím jen, že to je muž, protože žena by mě takhle neunesla. Muž se na mě otočí a já spatřím zářivě bílé, ale nepatrně viditelné oči. To je ten stín. Zpanikařím a zrychleně dýchám. Nemůžu se moc pohybovat, ale podaří se mi zavrtět se tak, že stínu vypadnu z náruče. Dopadnu na studenou podlahu a celé mé tělo mě začne bolestně brnět. Mám takový pocit, že jsem si zlámala každou kost v těle, ale nehýbu se, jen vypustím žalostný vzlyk. Po tváři mi teče slza. Naposledy se podívám na stín, který mě za nohu odtáhl k hlavním dveřím a pak jako když utíkal zpoza plátna, zmizí. Víčka mám těžká a nemůžu hnout ani brvou. Znovu vidím tmu, ale na chvíli se mi před očima rozjasní.

Ležím na lesní mýtině a do obličeje mi svítí měsíc. Už vidím čitelně a dokonce se můžu i hýbat. Pomalu se postavím a zjistím, že mé šaty utrpěly děsivou proměnu. Skoro všude jsou spálené. Hlavně na levém boku, kde mám škaredou spáleninu, stejně jako na levé ruce. Lehce se popáleniny dotknu a bolestí zaskučím. Jako by mi ta ruka ještě hořela.
Najednou uslyším prasknout větvičku. Prudce se otočím a jen koutkem oka vidím, že se mezi stromy něco mihlo.

,,Počkat…" Vzpomenu si na sen se stíny. Mé srdce začne bít tak prudce, že mám dojem, že mi vyskočí z hrudi. Znovu uslyším nějaký šramot z křoví. Vidím, jak mě z něj pozorují ty bílé oči. Dostanu strach a začnu utíkat. Sen pokračuje jako vždy. V nohách mám zabodáno mnoho malých větviček a kamínků, měsíc svítí jako nikdy a přede mnou cesta. Běžím rychle a dávám si pozor na větve, které vystupují ze stromů. Za úprku se otočím a zjistím, že se po mě sápe spousta stínů. Některým se podaří mě drápat po nohách, ale podaří se mi je setřást. Když se otočím zpátky a připravuju se, že zrychlím, přede mnou se objeví větev a švihne mě přes tvář, ale běžím dál. Na lícní kosti cítím teplou a hustou tekutinu vím přesně, co to znamená. Tady by měl sen skončit. Ale nekončí.

Lesní cestička pokračuje pořád dál. Snažím se nezakopávat, i když se mi to moc nedaří. Vlasy mám zacuchané a mokré, ale ne od potu. Z nebe začínají padat první kapky a za chvilku se strhne liják. Ani to mě neodradí od běhu, jen na kratičkou chvíli zpomalím, abych nabrala dech, pak znovu zrychlím. Přede mnou se z ničeho nic objeví černý jelen. Jeho barva mě neuchvátí tak, jako jeho parohy. Jsou jako z křišťálu a nádherně se ve svitu měsíce třpytí.

Všimnu si, že kulhá. Je zraněný a po celém těle má škrábance. Stíny. Jistě to byli oni. Nevím proč, ale mé oči se zaměří na kapající krev, která mu teče z rány na zádech.

,,Neboj se. Jen se napij." Ozve se za mnou hlas. Otočím se a zděšením málem upadnu. Temná postava s bílýma očima. Chci něco říct, ale z nějakého důvodu nemůžu. Z jeho očí čiší zákeřnost.


,,Kdo sakra jsi?" Přiměju se ke slovu. Postava mě chytne zezadu za ramena a popostrčí mě k jelenovi, který ze země zrovna uždibuje trávu. Znovu mám pocit, jako bych to měla udělat. Jako bych se z něj musela napít… Je to jako magnet. Nemám tušení proč, ale mé tmavé vlasy začnou samovolně a lehoučce poletovat ve vzduchu. Udělám první krok. V mých žilách koluje nějaká modrá tekutina. Druhý krok. Cítím, že se mi něco děje s ušima, ale nechám je být. Třetí krok. Mám skoro bílou pleť. Následuje skok po kořisti, ale místo na jelena skočím do tmy. Tady sen zřejmě končí. Ne, on pokračuje…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 16. srpna 2013 v 13:59 | Reagovat

Panebože! :D Proč mi tohle děláš? Je to fakt krásný a ten konec.. Potřebuju vědět jak to je dál! :D Už se těším na další kapitolku. :)

2 Charbon Charbon | E-mail | Web | 16. srpna 2013 v 14:47 | Reagovat

[1]: Díky :3 Kapitolku napíšu možná i dneska! :D

3 Calla Calla | Web | 16. srpna 2013 v 15:13 | Reagovat

[2]: Jupííí :D :)

4 Violett Violett | Web | 21. srpna 2013 v 0:57 | Reagovat

Proč mi to děláš? :D Píšeš užasně a tak nějak jinak než všichni. Ted už vím, cos tim myslela: Není to upír :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Jsem součástí: